Kliknutím zvětšíteJe přirozenou lidskou vlastností ohlížet se za minulými epochami s jistým sentimentem, zvláště pokud jsou generačně spojeny s naším mládím. I proto jsme mohli být v minulých desetiletích svědky vzestupu retrománie po období 70. či 80. let. Generace padesátníků a šedesátníků se tak mohla ohlížet za svým dětstvím a mládím. Česká televize rozjela dokumentární seriál, všechny možné stanice se předháněly v uvádění normalizačních seriálů – některé u toho zůstaly dodnes.
Ostatně, i hraný seriál „Vyprávěj“ je primárně postaven na retro pohledu zejména na toto období, i když s přesahem do 90. let.
Michal Stehlík
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu
Čas se ovšem posunul, další generace zestárla a pomalu vstupujeme do retro období a zájmu o 90. léta. Svědčí o tom i aktuální kriminální seriál České televize, ale „devadesátky“ se na nás začínají valit postupně ze všech stran. Již jen čekám, kdy se začnou objevovat vzpomínky na natáčení filmů „Nahota na prodej“, objeví se dokument na téma televizních soutěží „Tutovka“ či „Bingo“ a mohli bychom takto pokračovat dále. A opět nám přitom hrozí, že se ve většinovém pohledu budeme dívat na toto bouřlivé desetiletí s jistým sentimentem. Hledání mantinelů nového fungování společnosti, bizarní oblečení (které se jako retro bezesporu dostane jistým způsobem do módy), ohlédnutí za obdobím, „když jsme byli mladí“.
Každý sentiment však v sobě nese nebezpečí hladivých růžových brýlí a nerad připouští kritické ostny na období, jež jsme prožili – v našem případě svobodné společnosti také sami spoluvytvářeli. Přitom je právě možný zájem o 90. roky jedinečnou příležitostí podívat se na to, co nás dodnes ovlivňuje. Nakolik byla tato léta v mnoha ohledech kontinuální s předchozím obdobím – nemyslím samozřejmě politicky či ekonomicky – ale jiná by již byla otázka po konzumu, zábavě, mentalitě, strategiích chování…
V dějinách jen výjimečně existují ostré zlomy – války, krvavé revoluce, epidemie, rozpady společnosti – my jsme nic podobného v konečném důsledku nezažili. Mnohé z předpoklady normalizačních desetiletí prostě „vtekly“ do devadesátých let. Jenom proto se najednou mohly po letech objevit úspěšné komerční novácké estrády Petra Novotného, jenom proto se vlastně do roku 2021 trápíme se stále stejným formátem silvestrovské zábavy.
Devadesátá léta nebyla léta revoluční, každopádně to byla léta transformační. A transformace má své důsledky nejen v hmatatelné proměně politického systému či ekonomických mantinelů. Její důsledky se odráží také v náladě a mentalitě veřejnosti, v takových pojmech jako je důvěra v politickou reprezentaci a obecně důvěra v systém.
Je proto docela dobrá šance, když už začínáme na devadesátá léta upírat pozornost, ptát se po jejich odkazu v této oblasti. A to již dostaneme patrně méně hladivé odpovědi. Ani to by nám však nemělo bránit se ptát, nejen se opájet sentimentem fialových sak a otevíraných podniků rychlého občerstvení.
Stejně tak máme šanci poodstoupit od bezprostřední blízkosti někdejší komunistické diktatury a dívat se na její dědictví nejen prizmatem neustále opakovaných příkladů přímé represe, ale také jiným způsobem. Například nedávno vydaná kniha rakouského psychologa Bruno Bettelheima se zaobírá primárně psychologickou situací vězňů koncentračních táborů. Její zobecnění však docela dobře platí i pro jakoukoliv diktaturu. Bettelheim zdůrazňuje nezastupitelnou roli sebeúcty, osobní integrity i osobní statečnosti.
S trochou přehánění byla devadesátá léta období, kdy byla uvězněná společnost osvobozena a musela se kromě jiného vyrovnat i se svým nevyřčeným špatným svědomím potlačované pravdy. I to bezesporu ovlivnilo strategie chování celých generací a žijeme to vlastně dodnes. A i zde platí, že v dějinách některé dlouhodobější fenomény nemizí, pouze mají své důsledky i pro další desetiletí. Možná nám pak o povaze normalizace a chování společnosti v jistém posttraumatickém šoku řeknou devadesátá léta více, než bychom na první pohled čekali.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
