Druhá adventní neděle v „porodnici pro nebe“ se příliš nelišila od nedělí obyčejných. Kapacita prachatického hospice je v posledních dnech zcela naplněná. Kromě klasických pacientů jsou tu i ti, kteří využívají nabídku na tzv. odlehčovací pobyt. Jejich rodiny se tak během několika dní náležitě připraví na Vánoce, aby pak zase mohli o svoje blízké pečovat doma.

Redaktorka Deníku strávila v hospicu několik dní a nocí, aby přinesla svědectvío těžkých chvílích života, na které všichni pomýšlíme s obavou. A doba předvánoční si, vedle úklidu a nakupování, podobné zastavení a bilancování zaslouží.

„Dívat se zblízka do tváří mužů a žen, kteří bývali silní, vzdělaní, úspěšní a kteří jsou teď bezmocní, někteří z nich už ani nemluví, je těžké i krásné. Jejich úsměv nebo jen pohled do očí má jinou váhu. Tak jako s malými dětmi postupně kontakt navazujeme, tady se ten kontakt postupně vytrácí. Nemyslím na smutek, ale na smíření a pokoru, se kterou bych chtěla umět vítat stárnutí,“ zapsala jsem si první den pětidenního pobytu v hospici.

Vidět sestřičky, jak pečlivě a s klidem pečují o pacienty, přebalují je, omývají, češou a krmí, je uklidňující. Péče o lidi na sklonku života může být důstojná a prožité dny hezké. „Jsou to smutné okamžiky, ale jsou i chvilky, kdy se lidé v hospici zasmějí a zavtipkují si. Nikomu tu nic nenutíme ani nezakazujeme. Proč taky. Kdo je zvyklý kouřit, běžně si zapálí, kdo si dává při ranním vstávání slivovičku nebo něco jiného, má ji mít. Nejhezčí je pro mě, když vidím, jak jsou na sebe lidé hodní. Když sem dochází za svým dědečkem babička a je k němu laskavá, to je krásné. Když se tu ale někdy také sourozenci dokážou hádat o budoucí dědictví po mamince, to je hrozné,“ říká jedna z ošetřovatelek při odpolední kávě a ostatní přikyvují. Zdravotní sestry a ošetřovatelky tady prý přes fyzickou i psychickou náročnost profese pracují rády a říkají, že to je jejich vysněná práce.