I když si otec přál, aby pokračoval v jeho šlépějích hajného, vybral si vlastní cestu. A té se zatím drží. „Zpronevěru zásad si nedovedu představit. Pak to nejsou zásady,“ říká mimo jiné v rozhovoru Jiří Mánek.

Pokud byste měl v krátkosti shrnout Váš dosavadní život, jak by to vypadalo?
Jedním slovem dobrodružství. Jinak můj dosavadní život ovlivňují dva zásadní fenomény. Jsou jimi příroda a sport. Oběma jsem se dosud věnoval poměrně hodně.  Sportu více prvních 20 let, přírodě více druhých 20 let. Oba tyto směry jsou k sobě hodně kontrastní. Příroda vyžaduje klid a mnoha smyslové, možná i mimosmyslové vnímání. Zatímco sport vyžaduje zaměření, cíle a vysoké nasazení. Oboje se ve mně celoživotně míchá, kombinuje, doplňuje i kontrastuje. Absolutní prioritou je však pro mě rodina. Takže nejšťastnější jsem, když s manželkou a našimi třemi dětmi běháme, lyžujeme nebo jezdíme na kole v lese na Šumavě.

Šumavu máte tak říkajíc pod kůží. Předurčilo Vaše rodinné zázemí Vaše profesní zaměření, nebo jste chtěl dělat něco jiného, ale rodinná tradice zavelela?
Bez nejmenší pochyby cítím předurčení rodinným zázemím. Vyrostl jsem v lesích na Horské Kvildě v rodině hajného v době, kdy tam trvale žilo jen 15 obyvatel a turisté ještě neznali filmy Za trnkovým keřem a Na pytlácké stezce. To ze sebe jen tak nesmyjete. Táta chtěl, abych byl lesákem, já to nechtěl. Spíš mě lákala přírodověda a poznávání. Už na začátku vysoké školy jsem věděl, že chci pracovat v NP Šumava. Věci se udály tak, že z té přírodovědy mne nejvíc zaujala lesnická genetika. Protože jsem poměrně činorodé povahy, zvládl jsem tou cestou poznat i řadu jiných oborů.

Profesně jste svázán se Šumavou, možná ještě přesněji hlavně s lesem. Netrpíte při obyčejné procházce lesem třeba i na druhém konci republiky profesní deformací, neříkáte si, tady to dělají špatně, nebo to by bylo dobré, ale u nás to neprojde?
Teď se musím smát. Trefil jste. Když o víkendech procházím lesem na Šumavě, hledám každou příležitost, abych nemyslel na práci, a spíše v lese hledám energii a dobíjím si baterky. Když jsem ale v lese mimo Šumavu, tak prakticky nesleduji nic jiného, než to, co tam dělají, jak to dělají, jaké mají výsledky, jaká ten les má rizika. To bez ohledu na to, zda je víkend a zda jsem tam s rodinou. Naposledy minulý víkend v Jeseníkách kde jsme byli s rodinou na běžkařských závodech a mluvil  jsem o rizicích kůrovce v tamních smrkových lesích. Děti mě krotily „tati ty seš strašnej, už toho nech“.

Poměrně hodně času věnujete, nebo jste alespoň dříve věnoval svým synům, kteří lyžují a teď už nejspíš začíná tíhnout ke sportu i Vaše dcera. Jak jste na tom Vy sám a sport?
Jak jsem říkal, prvních 20 let jsem byl zaměřen na běžecké lyžování. Když jsem přišel na vysokou školu z gymnázia, prakticky jsem neuměl nic jiného než běhat na lyžích. To se snažím předat dětem, cit pro sníh a lyže. Jsem nadšeným fandou našich dětí, všechny lyžují od 3 let a s manželkou jejich sportu podřizujeme téměř veškerý náš volný čas. V létě přibývají kola a fotbal, naštěstí už odpadla gymnastika. Všechno závodně. S manželkou se z nás stali profesionální taxíkáři, kteří vzhledem k nabitému programu každého člena rodiny musí fungovat s minutovou přesností. Dcera už nemá na vybranou. Myslím, že nás všechny časem strčí do kapsy. Můj současný sport je v rovině hobby, už nezávodím a nepíšu si tréninkový deník. Trénuji s dětmi, staršímu synovi už nestačím, s mladším to chci vydržet ještě dva roky. Jsem rád, že máme 3,5letou dceru. To mi dává naději, že alespoň do padesáti let nepropadnu totální frustraci, že svým dětem nestíhám.

Jak moc jste byl ke svým synům tvrdý, co se týče sportu, a nezměnil jste přístup u dcery?
Děti jsem přivedl ke sportu a do sportovního prostředí, do prostředí závodů. To prostředí s nimi už samo udělá své. Trávil jsem a trávím s nimi při sportu všechen volný čas. Myslím, že to vnímají jako běžnou součást života a to byl i náš cíl. Faktem je, že při tréninku od nich vyžaduji soustředění. Běh na lyžích je především technická disciplína. Důsledně toho dbám a bylo už nespočet okamžiků se slzami. Natáčíme vše na kameru, doma večer rozebíráme u televize. Snad to ale už oba dostali do krve. Asi bych často nechtěl být svým synem. Výmluvy u nás nemají mnoho místa. Pravdou je, že čím dál častěji se začínám vymlouvat já sám a kluci mě honí. Dcera je už vychovávaná klukama. Ti vědí, jaké to měli oni a nedovolí, aby to ona měla jednodušší.  Takže mé náznaky jejího rozmazlovaní jsou v zárodku utínané bdělými strážci. 

Pokud se jedná o životní hodnoty, jaké vyznáváte Vy a jaké vštěpujete svým dětem?
Když vnímám to, co se děje ve společnosti a kam se ubírá, tak tou nejvyšší hodnotou je pro mě morálka a rodina. Jako největší hodnotu vnímám integritu osobnosti, když člověk dělá to co říká a říká to co dělá. Je spousta hesel a myšlenek, kterými je naše rodina obklopena, a které nás doma denně ovlivňují. Jsou dokonce napsané na papíru a vylepené na různých místech. Každý den vozím kluky do školy a skoro každý den se s nimi loučím stejnými větami. Dovedete si představit, jak je to je pro ně otravné. Ale říkám si, že není možné, aby se jim to v jejich dalším životě nevybavovalo. Příklad? „koukej, abys viděl“, „není důležitý, co říkáš, ale to, co děláš, musí mluvit za tebe“, „s úsměvem na rtech a kloboukem v ruce projdeš celý svět“,  „není nic co bys nedokázal, pokud to opravdu chceš“, „žádný učený z nebe nespadl“, „jediný cíl, kterého určitě nikdy nedosáhneš je ten, který si nestanovíš“, „máš se přesně tak, jak si zasloužíš“. Je toho mnoho. Asi nejsme úplně normální rodina.

Dělají Vám radost jejich sportovní úspěchy, takže si můžete říct, nebyl to ztracený čas?
Samozřejmě, dělají nám radost. Mnohdy k slzám. Naše děti jsou ještě hodně malé, nejstaršímu letos bude 14 let. Veškerý můj a manželky čas, který jim věnujeme, vnímáme jako investici a tajně doufáme, že po dvacetiletém investování se pak třeba jednou vrátí. A když nevrátí, rozhodně to nebude čas ztracený, dává nám to mnohé.

Sport a Šumava to býval velký fenomén a toto spojení přineslo českému, zejména běžeckému lyžování, řadu i světových úspěchů. Proč tomu tak podle Vás bylo a jaké jsou vyhlídky do budoucnosti?
Předně si myslím, že není na místě mluvit v minulém čase. Na Šumavě i dnes žije a vyrůstá celá řada výborných sportovců a lyžařů především. Jsem velmi rád, že dnes je to prakticky ve všech kategoriích od žactva až po juniory. Potenciál do budoucnosti tu je veliký. Především je to proto, že terén pro běžecké lyžování je na Šumavě přímo ideální. Nejsou tu žádné příkré svahy, terén není moc členitý, pro běžky ideální. Zimy ale už nejsou to, co bývalo a proto doufám, že bude v příštích letech dostatek sněhu.

Nelze se nevyhnout faktu, že jste náměstkem ředitele Správy NP a CHKO Šumava. Ostatně v Národním parku Šumava už jste v minulosti působil. Co Vás přimělo k rozhodnutí ze Správy odejít a co naopak se vrátit?
To je pro mě nyní dost na tělo. Ale odpovím vám. Ze Správy jsem po 10 letech odešel proto, že se veřejnosti neříkala pravda. Prošel jsem Správou od pozice posledního referenta, který překresloval mapy, po náměstka ředitele. Tehdy jsme připravovali novou koncepci péče o národní park, kdy měly dostat větší prostor přírodní procesy. To v člověkem kompletně změněných lesích Šumavy, kde místo buku s jedlemi je jenom smrk, znamená obrovská rizika kůrovcových kalamit. Prakticky to nejsou rizika, je to jistota. Na jedné straně bylo jisté, že pokud se přestane o lesy pečovat, tak se smrkové porosty rozpadnou kůrovcem. Na druhé straně bylo jisté, že aby se kůrovec někde zastavil, budou muset být vykáceny velké plochy lesa. Já zastával názor, že o těch rizicích musíme veřejnost pravdivě informovat a že se musíme připravit nést za svá rozhodnutí odpovědnost. K tomu se tehdejší vedení MŽP, ani tehdejší ředitel Správy nechtěli přihlásit. Poznal jsem nekalé a nemorální praktiky, kterých jsem se nechtěl dál účastnit.
Vrátil jsem se s nadějí, že se veřejnosti již smí říkat celá pravda. Ne jenom to, co se hodí. Doufám, že v tom nejsem moc naivní.

Zpronevěřil jste se někdy vlastním zásadám a dokážete si představit, co by se muselo stát, aby se to stalo?
Určitě vím o mnoha chybách, kterých jsem se dopustil. To považuji za dobrou variantu. Horší je, že jsem určitě udělal mnoho chyb, o kterých nevím, že byly chybami a třeba tím někoho i ranil. Občas takto zpytuji své svědomí. Ale že bych se úplně zpronevěřil zásadám, které vyznávám, to si neumím vybavit. Asi ne. Určitě jsem je několikrát porušil, ale určitě jsem se jim nezpronevěřil. Zpronevěru zásad si nedovedu představit. Pak to nejsou zásady.

Kdybyste si vzpomněl na jména lidí, kteří byli nějakým způsobem svázáni se Šumavou, kdo z nich, podle Vás, dnes při neustálých debatách o podobě národního parku nejvíce chybí? Koho byste, pokud by to šlo jako u Blanických rytířů, povolal, až bude na Šumavě nejhůře? A může být i hůř?
Těch jmen je několik, ale naštěstí to nejsou Blaničtí rytíři, jsou reální: určitě chybí Vladimír Zatloukal a Ivan Žlábek. Jsou i další osobnosti, které se však sporadicky diskuse účastní i dnes jako je Jan Jeník, František Urban, které bych povolal. Nicméně zastávám názor, že je třeba vždy poslouchat názory i těch, se kterými nesouhlasíme. Určitě to přispívá k vlastní bdělosti. A jestli může být hůř? To vždycky, ale věřím, že hůř už bylo …

Vaše jméno se jeden čas objevovalo také ve spojení s hotelovým provozem, s vozíčkáři, projekty kolem gastronomie, ale také v obecně prospěšné vědecké společnosti. Byly to ale jen krátké časové úseky. Přesto, co z toho vás bavilo nejvíc, a co byste si vybral raději pro zbytek života?
Není nic, co bych dělal a nebavilo mě to. Pokaždé to bylo s nasazením a vždycky mě to obohatilo. Myslím, že člověk může dělat prakticky cokoli, co už před ním někdo dělal. Vždycky je od koho se učit. Jen je třeba vyhledat toho správného učitele. Když se pak něco naučíte, stačí už jen strašně málo. Je třeba prostě pracovat víc než ostatní v oboru. To je všechno. A co bych si vybral pro zbytek života? Věřím, že to může být ještě dost dlouhá doba a je jistě plno věcí, se kterými se ještě setkám. Třeba jsem ještě neobjevil to, co bych chtěl dělat do konce života. Určitě to musí být něco, čím budu někomu nebo něčemu dlouhodobě prospěšný. Myslím, že to pak přináší tu správnou satisfakci.

Vraťme se ještě k projektu, který měl hodnotit šumavské hotely z hlediska bezbariérovosti. Uplynul nějaký ten rok, co se změnilo, sledujete tenhle projekt dál a zbavuje se Šumava bariér, nebo staví nové?
Projekt určitě sleduji dál. Je zmapovaná většina bavorské i české Šumavy a je to určitě záležitost, kterou chci přenést i na Správu NP Šumava. Měl jsem možnost tuto oblast poznat poměrně hloubkově a účastnil jsem se i několika světových konferencí na dané téma. Česká republika i Šumava má v tomto ohledu obrovské rezervy. Naštěstí ve světě existuje nepřeberné množství dobrých příkladů, hodných následování. Myslím, že péče o lidi, kteří jsou nějakým způsobem limitovaní svými handicapy, je součástí vyspělé kultury a měla by být i součástí vzdělání každého z nás. Měl jsem to štěstí poznat tento zajímavý svět. Je mnoho rodin, jejichž členové mají nějaké zdravotní postižení a i tyto rodiny chtějí jezdit do hotelů a trávit volný čas jako ti bez handicapu. Jen jim k tomu musíme vytvořit podmínky. Navíc je třeba si uvědomit, že nikdy nevíte, kdy a co se může přihodit vám samotným. Věřím, že i mým dalším přičiněním se Šumava bude bariér zbavovat.

Máte na výběr kolo, pohorky a běžky, co z toho si pro výlet na Šumavu zvolíte raději a proč?
Léto kolo – mám rád letní vedra, která díky jízdě na kole tolik nevnímáte, podmínkou je alespoň jedno pivo na trase. Podzim pohorky – podzimní barvy Šumavy a pozorování Šumavy z jejích vrcholů v době podzimních inverzí je nepopsatelná paráda. Běžek jsem si za poslední měsíce užil dost, těším se, až je v dubnu schovám na půdu.

Existuje na světě místo, kde byste žil raději, než na Šumavě?
Na světě existuje plno nádherných míst. Bohužel drtivou většinu z nich jsem nikdy neviděl a nikdy neuvidím. Jsem nadšený z toho, kde s rodinou bydlíme. Neměnil bych.

JIŘÍ MÁNEK
Narodil se v roce 1972. Po absolvování Gymnázia ve Vimperku vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK Praha, Katedra Učitelství obor biologie a chemie s rozšířením o Katedru ochrany životního prostředí, následně studoval na Lesnické fakultě ČZU Praha obor lesní inženýrství. V letech 1997 až 2006 působil v různých funkcích na Správě NP a CHKO Šumava. Od prosince 2006 do dubna 2011 pracoval jako OSVČ, dnes je náměstkem ředitele Správy NP a CHKO Šumava. Je ženatý, má dva syny (Jiří 14, Ondřej 11) a dceru (Emma 4).