Z vyprávění prarodičů je snad každý Prachatičák přesvědčen o tom, že systém podzemních chodeb pod renesančním městem existuje. Co na tom, že tam nikdy nikdo nebyl a historici takové věci vehementně vyvracejí.

Tvrdí totiž, že jsou to jen důmyslné systémy našich předků, jak dostat do historických domů vodu. Chodit se tudy pořádně nedá. Snad jen prolézat s hlavou hodně skloněnou ke kolenům. Aby také ne. Štola nad městem je dlouhá 170 metrů. Na šířku má pouhý půl metr a na výšku metr deset. Projít se dá. Jen část je ale zrekonstruovaná a je tedy možné tudy projít.

Takzvaná Fiedlerova štola je v lesích nad Fefrovskými rybníky. A voda? Ta tudy doopravdy teče. V doprovodu správců vodovodní sítě ve městě se do štoly dostal i Deník. „Je to hodně nízké a úzké. Nezapomeňte holínky,“ varovala nás před vstupem do systému chodeb, jež se datuje k roku 1884, mluvčí jihočeského ČEVAK Jitka Kramářová.

Vybaveni holínkami a bundou staršího data výroby jsme tak stáli připraveni před podivnými kopečky. „To je odvětrání,“ vysvětluje vedoucí prachatického střediska ČEVAK Jan Mahdal. Mezi tím už domlouvá, do které části ze sto sedmdesáti metrů štoly nás vezme. „Tady. Těch padesát metrů bude akorát,“ ukazuje na jedny dveře. Jeho kolegové už je dávno odemkli. Představa, že se prostě projdeme ve stísněném prostoru, bere za své.

Nejdřív je totiž potřeba zdolat osmimetrovou jámu po stoletých špršlích, které ani trochu nebudí důvěru. Kolega Míra Fuchs vyzbrojen fotoaparátem už je ale dole, a tak nezbývá než ho následovat. „Po žebříku opatrně, klouže to,“ varuje Miroslav Ježík z ČEVAK. Jako správný gentleman při změně směru orezlého žebříku ještě stihne vést mou nohu, abych nešlápla do prázdna a neřítila se. Jenže při pohledu do šachty se chlap jak hora zarazí: „Jde na mě fobie. Tam se prostě nevejdu. Dál musíte sama,“ dozvídám se ve chvíli, kdy se všichni ostatní ztratili ve tmě úzké chodby.

Záchrana přichází v několika šoupavých krocích pozpátku Jana Mahdala. Vrátil se. Miroslava Ježíka jsme společně obrali o baterku a ve chvíli, kdy on se zase vrací zpět nahoru, my už se proplétáme úzkou chodbou, kam se sotva vejdou má nepříliš velká ramena. Uprostřed vybetonovaného koryta teče voda čistá jako sklo. Po písku či bahně z lesů ani památky. Tma před námi, tma za námi. Nikde nikdo. Světlo přichází po padesáti metrech a zhruba deseti minutách cesty dvanáct metrů pod zemí. Z otevřených dveří ale vytvoří vidinu pouhých dvou kroků. Víc nic. To už ale zdoláváme poslední překážku, špršle. A pak pevná zem. Už je mi jasné, jak to vypadá v pekle. I když tam asi nebude vlhko a zima.

Na zemi mezi stromy je o poznání lépe. Jenže v tu chvíli technici otevírají víko poklopu opodál. „Tam se všechny ty prameny stékají,“ vysvětluje Jan Mahdal.

Zvědavost je silnější. Hůř už být nemůže. Chceme to vidět. „Po jednom. Víc se vás tam nevejde,“ zní další pokyn od vodáků. Štěstí ale nám přálo. Vešli jsme se dva. „Voda je čistá jako sklo. Je srovnatelná s kojeneckou. Dole ve vodojemu už se jen chloruje. Víc ji neupravujeme,“ vysvětluje opět osm metrů pod povrchem Miroslav Ježík.

Ze zdí koukají jen úzké trubky čtyř pramenů. Tečou tři. Čtvrtý je někde přerušený. „Zatím nevíme kde,“ vysvětluje seshora technik František Tomčány. U každého pramene nechybí cedulka v němčině. Qulle 6. Označení, které zbylo ještě z dob našich předků.

Tři prameny vytékající ze zdí sběrné studny ještě přepadávají do další nádrže. Odtud pak tečou do štoly a pokračují do vodojemu poblíž internátu pedagogické školy, kde následuje chlorování. „K chlorování dochází jen z toho důvodu, že konečný spotřebitel musí dostal kvalitní vodu podle norem, které udávají přesné chemické složení. Další čištění není potřeba,“ vysvětluje. Pokud jde o chemické složení, voda vykazuje známky vody kojenecké.
Současní technici ČEVAK nemají důvod na pojmenování nic měnit, a tak historie pramenité vody nad městem zůstane uchována pro další generace. Stejná jako ji měli možnost vidět dědové našich dědů. Ale bylo jen málo těch, kdo se do podzemí podíval.

Z historie štoly

Ojedinělý a unikátní. Zasluhuje pozornosti z hlediska technického řešení. Tak se lze vyjádřit o gravitačním vodovodu jímajícím Fefrovský potok. Jímka je v místě Fefrovského rybníčku. Právě tam byla voda vedena potrubím z Libínského Sedla. Do stejného potrubí pak byla připojena také drenáž Černohorského pramene.

První projekt, který se dochoval kompletní, pochází z konce roku 1886. Projekt uvažoval jímání čtyř pramenů pod Libínem prostřednictvím tří zasakovacích objektů – tedy jímacích zářezů.

Projekt vypracoval profesor Karel Kress z Prahy v roce 1894. Ten pak řeší jímání pomocí zasakovacích zářezů doplněných právě Fiedlerovou štolou. Štola je přístupná čtyřmi revizními šachtami. Dvě jsou umístěné na každém konci 170 metrů dlouhé štoly a pak jsou další dvě vždy třicet metrů od středové osy – tedy poloviny štoly.

Dnem mezi šachtami probíhá zděný klenutý kanál o šířce půl metru a výšce 1,1 metru. Dno je upraveno jako žlab, do něhož přitéká voda z bočních otvorů. V nejnižší spádové šachtě je litinové potrubí s uzávěrem. Ten vede vodu ze štoly do hlavní sběrné jímky, která je vzdálená 277 metrů.
Všechny zářezy jsou vybudovány ze suchého zdiva a jsou překryty kamennými deskami. Překrytý kanál je pak opatřen vrstvou čistého štěrku a izolován proti přítoku povrchové vody betonovou vrstvou.

Libínský pramen je veden do jímky a pak litinovým potrubím do vstupní šachty Fiedlerovy štoly.
Černohorské prameniště má tři zářezy a voda je svedena do hlavní sběrné jímky.
Celá stavba vodovodu začala v září roku 1894 a kolaudována byla v září o rok později.

Během minulého století došlo k několika opravám vodovodu a zároveň jeho rozšíření. Kolem roku 1913 došlo k vypracování několika návrhů, ale nákresů se zachovalo minimum. V srpnu roku 1914 došlo k připojení a vybudování zářezů. Do štoly byly svedeny Dolní Tilpůl a Hluboký pramen.
Další revize se pak uskutečnila v roce 1922. Ale až v lednu 1926 se začaly realizovat další práce – revize a další projekty, podle kterých se mohl vodovod dále rozšiřovat. To se stalo až v roce 1928. Jenže tehdy se zjistilo, že voda z hygienického hlediska nevyhovuje. Ještě téhož roku se ale uskutečnilo sčítání obyvatel a z něho vyplynula nutnost rozšíření zásobení vodou. O dva roky později proto začaly další stavební práce, jež skončily v prosinci roku 1930. Při nich došlo na rekonstrukci zářezů, pramenné jímky, sběrných jímek i hlavní sběrné jímky.

V další etapě pak město Prachatice pokračovalo v roce 1931. Vše bylo zkolaudováno v červnu roku 1933 a opravy vyšly na více než dva miliony korun.
Částečně byla pak štola opravena zhruba před deseti lety v délce zhruba čtyřiceti metrů. Zbytek na opravu čeká podle finančních možností. V současné době voda zásobuje město ze sedmadvaceti procent. Vodu tak mohou pít lidé na starém městě, v sídlišti pod Lázněmi.
Ani povodně na čistotu a kvalitu vody neměly vliv. Podobný unikátní systém v republice je jen v České Lípě.