Tenkrát jsem pouze fotografoval, a potom psal o tom, co v kostele objevili. A protože letos přijeli do Prachatic znovu, rozhodl jsem se, že jejich práci tentokrát zkusím poznat z větší blízkosti. Vždycky mě totiž zaráželo, jak vlastně ta práce z dálky vypadá.
Restaurátor sedí někde na lešení a místo zednické lžíce pracuje se špachtlí, štětečkem či skalpelem. Když člověk porovná velikost pracovního nástroje s plochou, která leží před restaurátorem, vypadá restaurátor jako mravenec, který se snaží vybudovat sám celé mraveniště. Při své návš〜těvě jsem tomu chtěl přijít na kloub a zjistit, jak je ta práce vlastně náročná. A jak moc si restaurátoři cení své výsledky.

Co je pod omítkou?

Tak zní první otázka, kterou si restaurátoři musí položit. V minulosti si s tím nikdo příliš hlavu nelámal. Tak jsem to v loňském roce viděl i v kostele, kde okno ze sakristie přímo zasahovalo do jedné z maleb. Když totiž v minulých stoletích někdo potřeboval okno, prostě proboural zeď. Proto se některé malby zachovaly ve zvláštní podobě, okno bylo třeba přesně v ústředním motivu malby. Z prostého důvodu: nikdo vůbec nevěděl, že pod vápennou vrstvou může být nějaká malba zachována.
Když jsem přišel za restaurátory k domu v rohu Velkého náměstí, dozvěděl jsem se hned, že podobný problém se stal i tady. Současná okna mají totiž jiný rozměr, než měla ta původní v době renesance. Dokazuje to výzdoba původního okolí oken, která je dnes posunuta trochu stranou. To ale samozřejmě před odkrytím novějších vrstev nikdo vědět nemohl. „Na začátku celého procesu restaurování je provádění sond do fasády. Ty mohou zjistit přítomnost maleb pod současnou omítkou. Konkrétně u tohoto domu jsme měli štěstí, protože se malby objevily hned na první pokus,“ vysvětloval restaurátor Jiří Mašek.
Podle něho měly Prachatice štěstí v neštěstí a díky němu bylo mnoho z renesančních fasád zachováno ve velmi dobré kvalitě. Také fasáda domu, kde restaurátoři pracují, patří k těm zachovalým, v dobrém stavu jsou zhruba dvě třetiny renesanční vrstvy. „Bylo to způsobeno tím, že město v 17. století rychle zchudlo. Fasády se tedy jen překrývaly a většinou se neodkrývaly vrstvy až na cihlu. Od té doby vlastně až do devadesátých let minulého století nikdo neřešil, co je pod novějšími nátěry,“ vysvětloval výjimečnost Prachatic Jiří Mašek.
Na lešení jsem tou dobou nebyl jediný návštěvník, díval se se mnou totiž také Jan Plánek z Městského úřadu v Prachaticích. Ten měl v minulosti na starost Městskou památkovou rezervaci, a na lešení ho proto přivedl pouze osobní zájem. Zasvěcoval mě také spolu s restaurátorem do historických souvislostí restaurovaného objektu a společně se snažili upřesnit mi dobu, kdy mohla fasáda vzniknout. „Dům může pocházet třeba z patnáctého století, má totiž ještě gotickou dispozici. Fasáda je ale renesanční. Dá se předpokládat, že vznikla někdy na přelomu 16. a 17. století. Ještě v 19. století se přitom Prachaticím přezdívalo Český Norimberk – a Norimberk byl až do druhé světové války považován za jedno z nejkrásnějších renesančních měst. Válka ale mnoho památek zdevastovala,“ vysvětloval Plánek.

Všechno musí pryč

Když se zjistí, zda je pod novějšími vrstvami nějaká zajímavá vrstva s malbami, může se přistoupit k jejímu restaurování. Tedy pokud je o to zájem a pokud je dostatek financí. S tím ale podle restaurátorů v Prachaticích pomáhá hodně také město, které již v roce 2002 získalo titul Historické město roku. Restaurování podporuje různými granty také ministerstvo kultury. „Myslím si, že se v současné době dělá pro památky hodně a dotační politika je dobrá. Příspěvky jsou totiž motivující. Myslím si, že kdyby si celou opravu musel vždy platit jen majitel nemovitosti, mnoho domů by zůstalo ne〜opravených,“ upozorňoval Mašek s tím, že polovinu investice většinou platí majitel, na druhou polovinu přispívá částečně město a částečně ministerstvo kultury. Pochválil také město za to, jak se snaží, a kam se za dvacet let po revoluci v oblasti památek dostalo. Podle něho centrum města opravdu rozkvetlo a znovu dýchá tím správným renesančním duchem, který se tady tak unikátně zachoval a který je potřeba chránit.
Samotné restaurování je zahájeno tím, že se odstraní všechny novější vápenné vrstvy i štukové vrstvy, kterými byl křivý dům zarovnáván. Už to se musí provádět hodně pečlivě, aby současně nebyla odstraněna původní vrstva. Prý je k tomu potřeba zkušenost a cit, podle kterého se pozná materiál, z něhož jsou jednotlivé vrstvy vyrobeny. Někdy se to prý dá poznat i podle zvuku – na poklep. Vrstvy se odstraňují hlavně kladívkem, dočišťování potom pomocí skalpelu. To jsem si také vyzkoušel – a světe div se – šlo to! Kladívka jsem se ale bál, myslím, že by s ním mé nezkušené ruce nadělaly více škody než užitku.

Se špachtlí v ruce

Když je vrstva odkryta, sleduje se míra jejího poškození. A samozřejmě se najdou místa, kde byla vrstva poškozena. V tu chvíli přichází na řadu špachtle a tmelení defektů v omítce. A to byla také má hlavní práce. Samozřejmě, ani jsem nevěděl, jak vzít špachtli pořádně do ruky. Nabral jsem hned napoprvé materiál na lžičku špachtle druhou stranou, než se má. A musel jsem se několikrát dívat, jak se do puklin výplň ukládá, jak je nutné pěkně ji tam vmáčknout a zahladit tak, aby nezakrývala původní vrstvu. Teprve potom jsem to zkusil. Možná jsem se moc bál, že to zkazím, možná jsem málo přitlačil, ale nešlo mi to. Teprve když jsem se do toho opřel trochu větší silou, fungovalo to. A několik puklin jsem úspěšně zahladil.
V některých místech, hlavně v okolí oken, je omítka odstraněna až na cihlu. V těch místech se vytvoří úplně nová vrstva omítky. Samotné malby budou potom retušovány. „Některé prvky na fasádě se opakují, například na špaletách u oken nebo u rohových bosáků. V těch místech by bylo možné i malbu dodělat podle opakujících se motivů. To ale budeme řešit až po konzultaci se zástupcem Národního památkového ústavu,“ vysvětloval Jiří Mašek. Celá fasáda se po dokončení zakonzervuje pomocí hydrofobizace – postupem, který zabrání vzlínání vody do fasády a eliminuje špatné povětrnostní podmínky. Hydrofobizační vrstva má ale také určitou životnost, proto bude nutné ji přibližně vždy jednou za pět let obnovit.

Fotit je důležité

Celý zásah restaurátorů je od začátku až do konce dokumentován. Nejen, že se vše musí nafotografovat, ale popisuje se i postup restaurátorských prací či složení malty a nátěrů, kterými bylo restaurování prováděno. Celý postup je navíc při kontrolních dnech konzultován se zástupci Národního památkového ústavu.
„Závěrečná restaurátorská zpráva obsahuje dokumentaci veškeré činnosti a obdrží ji majitel nemovitosti, město i Národní památkový ústav. A také si ji může ponechat restaurátor,“ vysvětloval Mašek s tím, že zpráva je také archivována a může být důležitým vodítkem při práci pozdějších restaurátorů, kteří se mohou objektem zabývat třeba za několik desítek let.
Do kostela
Věděl jsem, že současně s domem na Velkém náměstí pokračují restaurátoři v práci také v kostele svatého Jakuba. A protože jsem si už práci na fasádě vyzkoušel a nechtěl jsem restaurátora Jiřího Maška už déle zdržovat, rozloučil jsem se s ním a chystal se sestoupit zase o nějaké to století více do minulosti. Malby v kostele jsou totiž gotického původu.
Když jsem do kostela přišel, zamířil jsem ihned k oltáři, až tam, kam veřejnost přístup nemá. Když jsem uviděl, jak krásně loni restaurované malby vypadají, přišlo mi to líto. Zejména výjev s ďáblem, který je skrytý za rohem tak, že na něj nikdo, kdo nepřijde až k oltáři, nedohlédne, je opravdu úžasný. Stejně tak i svatý Šebestián, který už ale spatřit naštěstí jde.
Restaurátoři se letos posunuli do další části, která s loňskými malbami těsně souvisí. Zatím ale neví, co na malbách je, překrývá se tady totiž ještě více vrstev než na loňských malbách. A jejich odkrývání je v současné době v začátcích.
Viděl jsem tedy, jak to opravdu vypadá, když restaurátor pracuje s kladívkem. A musím říci, že jsem se tak trochu bál, aby pod údery kovu nezmizely všechny vrstvy. „Přišla sem za námi před nějakou dobou paní, která se divila, jak je možné, že máme všechny vrstvy v jedné rovině. Říkala, že její manžel, když opravuje fasádu, má ji vždycky tak nějak barevnou a nepřehlednou. Vysvětlila jsem jí ale, že manžel zřejmě nepracuje se skalpelem tak jako my,“ tvrdila s úsměvem restaurátorka Petra Eisnerová při práci.
Restaurátoři v kostele mi také vysvětlovali, jak se musí nakládat s odkrytými vrstvami. Třeba před sto lety, když se několik vrstev překrývalo, vybrala se prý jediná, která souvisela třeba s obdobím postavení objektu, a ostatní se bez milosti odstranily. Dnes se takto radikálně ochrana památek neřeší, vrstvy jsou přenášeny na plátno a pečlivě uchovávány. Co se ale může v kostele ještě objevit, to neví zatím ani restaurátoři. „Je to takové tajemství. Ale přijdou další generace, jiné metody,“ ujistil restaurátor Tomáš Skořepa. A já se rozloučil.