Ne, při výtěru se opravdu žádné ryby nerodí. Ale přesto je to začátek nového života. Dívat se totiž na to, jak oranžové perly jiker stříkají do připravených lavorů, a pak jsou zalévány mlíčím, to je takový malý zázrak. Moment, při němž se do jikry zaseje semeno nového života. A tomu bude trvat ještě pěkně dlouho, než vyklíčí. Ale – musíme začít popořádku.
Při úplném začátku procesu jsem samozřejmě nebyl. Vím ale, že husinečtí rybáři obhospodařují několik sportovních revírů, a také některé chovné úseky řeky Blanice, nacházející se pod Husineckou přehradou. A odtud vždy na podzim loví pomocí elektrického agregátu generační ryby, které se postarají o pokračování generace za přispění rybářů a lidské péče – tedy umělým výtěrem. Tato místa jsou jinak oázou klidu pro původní populaci pstruha obecného horní Blanice, která byla genetiky potvrzena v roce 1996. V těchto vodách se nesmí rybařit a slouží výhradně pro život těchto nádherných ryb.
Péče o pstruha a jeho životní prostředí byla husineckým rybářům svěřena už o mnoho let dříve, v roce 1912. A i když je pro rybáře samozřejmě prioritou přirozený výtěr pstruha a jeho přírodní rozmnožení v řekách a potocích, v dnešní době by už zřejmě pstruh bez lidské pomoci neměl šanci. Alespoň tedy za současných podmínek, kdy jeho život ohrožují mnohé faktory.
Přijížděl jsem na rybářskou líheň do Husince, kde vše právě začínalo. Voda jedné sádky, ve které byli říční pstruzi nashromážděni, už odtékala, a jak klesala, začínala v ní prosvítat těkající rybí těla a jejich záblesky. Když voda odtekla, začali rybáři přendavat ryby podběráky do připravených vaniček, kde je dále třídili. Zkušeným hmatem poznali, zda jsou již jikrnačky zralé ke tření, a ty nezralé vraceli zpět. „Tohle je totiž už druhý výtěr, který letos na podzim provádíme. Dnes se budou vytírat ty ryby, které minule ještě zralé nebyly,“ upozornil mě hned ze začátku hospodář husinecké rybářské organizace Milan Sucharda. Vytříděné ryby, které byly uznány jako schopné výtěru, potom putovaly v nádobách s vodou do prostoru líhně, kde již bylo na výtěr vše připraveno. Vypadalo to docela jednoduše, tušil jsem ale, že jsou za tím vším dlouhá léta praxe a znalosti života ryb.
Já jsem viděl umělý výtěr poprvé, a i když jsem měl už dříve možnost starat se například o vylíhlý plůdek, dokrmovat ho a dívat se, jak rychle roste, tomuhle úplnému začátku stvoření nového života jsem ještě nepřihlížel.
Karel Böhm, který výtěr prováděl, mi naštěstí stihl všechno vysvětlit. Při našem rozhovoru se dotýkal studených rybích těl, jemně jim zatlačil na zlatá břicha, a jako mávnutím kouzelného proutku z těl vyletovaly lesklé krůpěje jiker různých barev. Od temně oranžové, až po úplně světlou, průsvitnou žluť. Barva jiker přitom není znakem nějaké rozdílné kvality, je určena potravou, kterou se pstruh živí, a prostředím, které obývá.
Když rybářovými prsty prošlo několik desítek rybích těl, nebylo už v nádobě, do níž jikry padaly, vidět dno. Říkal jsem si, že je to slušná úroda, a nahlas jsem to množství pochválil. Hned jsem byl ale vyveden z omylu. „Tohle rozhodně není žádný úspěch. Pamatuji, že když to před lety prováděli naši otcové a dědové, bylo jiker nesrovnatelné množství. Dnes třeba projdeme celý chovný úsek a vylovíme dvě stovky jikrnaček. Před lety to ale byly dva tisíce. Ryby jsou navíc malé, nedorůstají takových rozměrů,“ vysvětloval můj omyl Karel Böhm. Mě však zajímalo, proč tomu tak je.
„Příčin je hned několik, které se vzájemně doplňují. Je to špatné životní prostředí, velký tlak predátorů a pytláků, nedostatek potravy. Dříve byla řeka plná drobných rybiček, a pstruh je dravec, který se jimi živí. Protože je dnes těchto rybiček málo, musí se pstruzi spokojit s hmyzem, to je ale samozřejmě málo,“ popisoval nynější nepříznivou situaci rybář.
Tou chvílí se v jeho rukách ocitla poslední jikrnačka, na řadě tak byli mlíčňáci. „Na tohle množství jiker jich bude stačit jen několik,“ posoudil znaleckým okem rybář a už do vlhkého hadru uchopil prvního zástupce rybího mužského pohlaví, ze kterého vystříkla trocha mlíčí. Zajímalo mě, v kolika letech se mohou pstruzi rozmnožovat.
„Většinou jsou tady ryby tak od tří let. Záleží samozřejmě na velikosti, průměrná jikrnačka, kterou tady vidíte, má v sobě nejméně tři stovky jiker. Aby byly ryby pohlavně dospělé, nemusí to být hned kapitální kusy,“ poučoval mě rybář.
V nádobě bylo jen pár lžiček mlíčí, a už to stačilo. Teď bylo potřeba mlíčí smísit s jikrami, a pořádně je promíchat. „Tohle je takzvaná suchá metoda. Mlíčí v této době ještě nepracuje. Všechno začne až v době, kdy do nádoby přilijeme vodu. Jakmile voda jikru aktivuje, má spermie jen třiadvacet vteřin na to, aby ji oplodnila. Když tato doba uplyne, jikra zatvrdne, a žádná spermie už se dál nedostane. Pokud to nestihne za tuhle chvilku, zůstane jikra neoplodněná. Stejně tak to funguje při přirozeném výtěru v řece,“ vysvětloval Karel Böhm.
Když tedy rybář přilil do nádoby vodu, trvalo to jen chvilinku, a bylo hotovo. „Teď tomu dáme trochu času,“ usmál se rybář. „A za chvíli budeme muset jikry proprat. Než budou uloženy do aparátů, musí se z nich odstranit tolik nečistot, kolik jen bude možné,“ pokračoval Böhm.
Teď vlastně celý proces skončil. Jikry budou uloženy do aparátů, kde budou dlouhý měsíc ležet v naprostém klidu, oživovány pouze proudící vodou. „Tyhle naše jikry jsou hodně velké, mají tak půl centimetru v průměru. Podle tabulek jich počítáme deset tisíc na jeden litr. A jeden litr jiker se vyvíjí v jednom aparátu tak, aby mohla každá jikra dobře dýchat,“ doplňoval mé skrovné informace Böhm. V líhni už tou dobou protékala voda desítkou aparátů z minulého výtěru a dnešní jikry prý zaplní možná tři aparáty. Po měsíci klidu změní jikry strukturu a bude možné odstranit z nich nějaké ty nečistoty, které se v aparátech za tu dobu usadí. V únoru se potom na jikrách objeví oční body, zárodky očí budoucího plůdku, který se vylíhne zase asi o měsíc později. Pro vývoj jiker je nejdůležitější teplota vody. I v přírodě totiž musejí jikry přežít zimu.
„Tohle je velká nevýhoda pstruha potočního, jeho umělý výtěr je hodně náročný. Ty ryby, které se třou na jaře, to mají mnohem snazší,“ vysvětloval dále rybář. Jedná se například o nepůvodního pstruha duhového, který pochází ze severní Ameriky, nebo dalšího krále našich řek, který zdobí znak rybářského svazu – lipana podhorního. Obě ryby husinečtí rybáři také uměle vytírají.
V tuto chvíli byl tedy výtěr pstruha potočního u konce. Já jsem se loučil, na rybáře zbývala ale ještě další příjemná povinnosti – rozvést pstruhy, kteří položili základ nové generace, zpět do meandrů a peřejí jejich domova. Bez těch ladných pohybů, zlatých a skvrnitých boků a temných hřbetů by Blanice nebyla Blanicí. Husinečtí rybáři se letos znovu postarali o to, aby zůstala tou řekou, kterou je.