VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Historie lip na lhenickém náměstí

Lhenice - Přítomnost čtyř lip okolo lhenické kašny zajisté přivítal každý, kdo v letních dnech hledal dočasný úkryt před slunečními paprsky.

15.3.2017
SDÍLEJ:

Lhenické náměstí, obrázek je z roku 1927, lipám na něm bylo tehdy osm let.Foto: Poskytl Tomáš Hunčovský

Kombinace vody, laviček a stínu poskytovala vždy skvělé místo, které využil pro načerpání dalších sil a odpočinek nejeden místní obyvatel, ale i turista. Když však byly lípy 13. dubna roku 1919 během honosných oslav sázeny, myslelo se především na jejich symbolický význam.

PSALI JSME: Lípy ze lhenického náměstí zmizí jen na čas, za pokácené vysadí nové

Dne 28. října 1918 dorazil okolo páté hodiny odpoledne do Lhenic telegram, který oznamoval vznik samostatného československého státu. Na Václavském náměstí v Praze u sochy sv. Václava tehdy řečnil Isidor Zahradník, z jehož nařízení měly být v obcích odstraněny veškeré znaky, které připomínaly Rakousko-Uhersko. O hodinu později přišel do městečka další telegram, který sděloval kapitulaci tohoto soustátí. Jakmile byly telegramy uveřejněny, začali se obyvatelé Lhenic postupně shromažďovat na náměstí. Někteří z nich vynesli z radnice černožlutý prapor a na náměstí jej spálili. Z pošty a četnické stanice byly následně odstraněny rakouské orlice. Na mimořádné schůzi obecního zastupitelstva v čele s Petrem Stehlíkem se o dva dny později rozhodlo, aby se tato událost náležitě oslavila. Pod vedením učitele Jakuba Eremiáše se 2. listopadu v pět hodin odpoledne konal městečkem lampionový průvod za doprovodu hudby, kterého se v krojích zúčastnili příslušníci zdejšího Sokola. Následující den se v devět hodin ráno na náměstí seřadily místní a okolní spolky včetně školní mládeže, k nimž tehdy promluvil Antonín Kössl s proslovem reflektujícím aktuální události. Účastníci oslav se následně přesunuli do kostela, kde byla sloužena mše. Všeobecné nadšení ze samostatnosti doprovázela i předtucha, že definitivní konec čtyři léta trvající války již neodvratně klepe na dveře.

ČTĚTE TAKÉ: Parkování před kostelem povolí pouze výjimečně


Byla to právě první světová válka, jež zásadní měrou přispěla k rozpadu Habsburské monarchie. Paměti a deníky vojáků, kteří se zúčastnili bojů na frontách, přináší svědectví o hrůzách tohoto konfliktu, v němž našlo svou smrt i několik desítek lhenických mužů. František Černý, který žil před válkou s rodinou v Libějovicích a jenž se po narukování přesunul na Ukrajinu, se na začátku roku 1916 nacházel v Mamornytsyi (vesnice u města Černovice), kde jeho jednotka čelila ruské dělostřelecké palbě. „Noc jsme přečkali v chalupách a následujícího dne jsme šli opět do terénu. Rus jakoby věděl, že stále hledáme nějakou jinou pozici, chtěl nás usadit a střílel směrem na nás po celý den jako o závod. Granát za granátem fičel do vesnice i přes vesnici. Obyvatelé nalezli do sklepů, plakali a naříkali, Rus toho nedbal a bouchal dál. […] Několik domků bylo od granátů zapáleno, moc jich bylo rozbito, dobytek pomlácen a mnozí civilní obyvatelé nějakým způsobem zraněni. Viděl jsem ženu v požehnaném stavu, která běžela okolo domku, ve kterém jsme se krčili, odběhla po silnici asi třicet kroků a byla zasažena granátem. V tom okamžiku to nebyla žena, nýbrž kusy masa rozházené po silnici.

Podotýkám, že to jsem viděl na své oči“. Podobné zkušenosti s otřesnými zážitky z bitev měli i vojáci na západní frontě. Willy Wells, příslušník manchesterského pěšího pluku, se zúčastnil ofenzivy, jejímž cílem bylo překonat „zemi nikoho“ a přímým útokem dobýt protilehlé nepřátelské zákopy. Jakmile dali důstojníci signál, vojáci vyrazili ze zákopů a v rojnici se řítili na nepřítele. „Dostal jsem se do země nikoho“, píše Wells, „a následoval jsem první linii do dýmu. Všechno se zdálo být neskutečné – hluk byl tak ohromný, že nepřestával, a já viděl muže padat jako loutky. Divil jsem se, proč nezůstali stát. Nepřipouštěl jsem si, že jsou mrtví. Držel jsem se poblíž starého Charlieho a brzy jsme se zamotali do drátu. Řekli jsme, že se nebudeme shlukovat, abychom nevytvářeli snadný cíl. Skupina vojáků běžela podél překážek a hledala cestu přes drát. Zhroutili se zasaženi kulometem. Charlie skočil do granátové díry a já za ním. Když palba zeslábla, zeptal jsem se ho, jestli nemáme jít zpátky, ale byl mrtvý, kulka ho trefila do hlavy“.

PŘEČTĚTE SI: Místo změní od kostela až po školu

Nemůže být divu, že konec první světové války byl přijat s všeobecným nadšením. Pomník se jmény padlých před lhenickým kostelem uvádí, že válka vzala život 77 zdejším občanům. Ti, kteří měli to štěstí a válku přežili, se navraceli do městečka s psychickými poruchami či jako váleční invalidé. Lhenický kronikář tehdy uvedl, že „značný počet byl v boji padlých našich spoluobčanů. Daleko však větší počet jest těch, kteří ve válce světové neztratili sice životů, ale ztratili své zdraví, vracejíce se zpět co váleční invalidé. Může se směle napsati, že snad nijeden z vojínů naší obce nenavrátil se úplně zdráv domů. Někteří vícekráte ranění, jiní postiženi různými nemocemi“. Ačkoliv se sousloví „ztracená generace“ uvádí v souvislosti s proudem spisovatelů, jejichž tvorba byla ovlivněna prožitky z války, je charakteristické prakticky pro všechny muže, kteří stanuli na bitevních polích a konflikt se jim podařilo přežít. Zranění a otřesné zážitky z bojů pro ně představovaly při návratu do starých kolejí každodenního života těžce překonatelnou překážku.


Ironií osudu je, že vojáci rakousko-uherské armády pokládali své životy za soustátí, které se mělo zanedlouho rozpadnout. Jakmile tento okamžik nastal, propukly v českých zemích záhy spontánní oslavy (jejich průběh ve Lhenicích popsán výše). Oficiální slavnosti osvobození se uskutečnily teprve o několik měsíců později. Ve Lhenicích k tomu došlo 13. dubna 1919. Tehdy se ve dvě hodiny odpoledne seřadili u školní budovy (dnes obecní úřad) školní mládež, spolky a ostatní účastníci, kteří se v průvodu a za doprovodu hudby přesunuli na náměstí. Pietní akt byl zahájen hymnou „Kde domov můj“, po níž následoval slavnostní proslov. Když zazněla poslední slova, přistoupilo se k sázení čtyř lip okolo kašny. Školáci poté zapěli píseň „Lípo, lípo“ a přednesli báseň „Lípa svobody“. Všichni přítomní následně zazpívali slovenskou hymnu „Nad Tatrou sa blýska“. Po doslovu zazněly na závěr opět obě hymny. Dle lhenického kronikáře se událost „co nejpěkněji vydařila a utkvěla v paměti všech po celý život“.


Rok co rok lípy rostly, až pod svými korunami schovaly kašnu se sochou Karla IV. Paměť člověka je však krátká, a tak se dvacet let od jejich vysazení nad lidstvem opět zatáhla mračna. Lípy přesto stály nehnutě na svém místě a navzdory nepříznivým časům hrdinně střežily svůj původní odkaz. Šepot jejich listů, které se rozechvěly s každým poryvem větru, zůstal věčnou upomínkou na dobu, kdy ve světě zavládl znovu mír a obyvatelé Lhenic a potažmo celého Československa získali svou draze vykoupenou svobodu.

Zpracoval: Tomáš Hunčovský

Použité prameny a literatura:
Státní okresní archiv Prachatice
Pamětní kniha z let 1918–1937 (inv. č. 22, sign. II-15a)
Kniha zápisů ze schůzí obecního zastupitelstva z let 1914–1922 (inv. č. 35, sign. II-28)
František ČERNÝ, Moje záznamy ze světové války 1914–1918, Praha 2014.
Gary SHEFFIELD (ed.), Válka na západní frontě. V zákopech 1. světové války, Brno 2009.

Autor: Redakce

Místo události:
15.3.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Starosta obce Zdíkov Zdeněk Kantořík.

V centru obce vyroste park

Ilustrační foto

Policisté vyjeli na pomoc k sousedům

Spánek dětí hlídá také pět nových monitorů

Prachatice – Pět monitorů dechu převzal včera odpoledne od mimovládní neziskové organizace Nadace Křižovatka ředitel prachatické nemocnice Michal Čarvaš.

Kam za kulturou na Prachaticku

Prachaticko - Přemýšlíte, kam vyrazit ve volných chvílích? Přinášíme vám několik tipů.

Babetista si před jízdou si přihnul

Zvěřetice - Šestašedesátiletý řidič Babety skončil se svým strojem ve čtvrtek odpoledne ve stoce.

Světovou soutěž ve vaření marmelád ovládla začínající podnikatelka ze Šumavy

Prachatice - Její marmelády znají hlavně ti, kteří navštěvují farmářskou prodejnu v Prachaticích, Jozefína Růžičková ale se svými marmeládami slaví další úspěchy.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies