Raději seděla na mezi s chlapci a z vrbových větviček vytloukala píšťaličky. A že měla šikovné prstíky, troufla si i na malou, třídírkovou flétničku a všem v okolí rozdávala radost svým pískáním. Třeba i kamarádkám, když jen tak splétaly pampeliškové věnce.


Jedné jarní noci se jí zdál sen. Jakási postava v něm radila, že na hřbitově roste prazvláštní proutí a z něho když vyrobí flétničku, bude znít jak zpěv slavíků. Jen ten proutek musí odříznout o úplňkové půlnoci. Aničku by něco takového ani nenapadlo. Tedy nejprve. Ale pak se šla na ten hřbitov ze zvědavosti podívat. Jednou, podruhé, potřetí. Počtvrté, v noci, když nad kostelní věží vyšel úplněk, si odnášela proutek.


Opravdu zněla podmanivě krásně. Staří zasněně poslouchali, kluci záviděli. Jen Anička měla takový divný pocit. Jak by vstoupila do neviditelné komnaty a dveře se za ní zabouchly.


Za pár dní zas přišel sen. A v něm opět ta prapodivná postava. Pochválila Aničce flétničku a přidala další radu. Slavíci jsou slavíci, ale nástroj z kozlí kosti, to je teprve hudba. Andělé lépe nezapějí. Děvče se ve snu otřáslo. Taková nehoráznost. Sama samotinká sedávala na mezi za vsí a pískala si na tu svoji píšťalku z hřbitovního proutí. O posluchače nestála. Jen málokdo dokáže ocenit tu krásu, říkala si.


Jenže černé myšlenky se zavrtávaly hlouběji a hlouběji do duše. A když u sousedů zabíjeli kůzle a kosti hodili psům, sebrala ze země kůstku. Však o nic nejde. Má kost sežrat pes, když může posloužit mnohem lépe.


A opravdu, tóny to byly přenádherné. Anička nevěděla, jak zpívají andělé, ale znělo to tak sladkobolestně, až se jí zatočila hlava. Skrývala se za hřbitovní zdí a tón za tónem ji otvíral nový svět. Lákavě tajemný, určený jen a jen jí. Svět sice mlhavý, ale plný nekonečné blaženosti. Další dveře, další komnaty.


A přišel třetí sen. Tentokrát sliboval tóny, jenž si duši každého kdo je uslyší, podmaní a jí přinesou nekonečnou slávu a moc. Jenže již nestačí kůstka z kůzlete, musí hudební nástroj vyrobit z kosti lidské. Však na hřbitově u zdi, či kolem starých hrobů snadno nějakou najde. Jen zas musí v noci vstát, v noci na hřbitově flétničku vyřezat a na tom samém místě na ni poprvé zahrát.


Anička už nevzdorovala, ba ani se neotřásla odporem. V noci vstala a udělala, jak postava ze snu přikázala. Při prvním tónu měsíc zakryl mrak, při druhém se z hrobů začaly vynořovat prapodivné stíny. Třetí nezazněl. Anička hrůzou upustila flétničku z lidské kosti a utekla domů.


Málo tenkrát stačilo, aby otevřela svět, jenž otevřen být nemá. Dlouho stonala a i když se uzdravila, byla nadobro jiným člověkem. Když dospěla, odešla do kláštera, aby tam nekonečnou modlitbou zahnala záblesk temnoty, jenž se jí tenkrát mihl před očima.

JAROSLAV PULKRÁBEK