VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dávám radostné úkoly a ostatní je radostně přijímají

Prachatice (FOTOGALERIE) - Po více než roce si na prkna, co znamenají svět v Prachaticích stoupli herci divadelního souboru DUTAM Prachatice.

25.4.2016 1
SDÍLEJ:

Petra Kůsová a Marcela Haspeklová autorská dvojice, která má na svědomí scénář k muzikálu Ledová země.Foto: Deník/Miroslav Fuchs

Pod režijním vedením Marcely Haspeklové premiérově vystoupili v autorském muzikálu Ledová země. Marcela Haspeklová sice pochází z Prahy, ale v Prachaticích strávila více než polovinu života, a jak říká, už se považuje za Prachatičáka.

Jak jste začínala s divadlem?
Začínali jsme s takovými recitačními večery. Pak jsme si jednou řekli, proč vlastně nezkusit divadelní prkna. Začátek divadelní práce byla tak trochu náhoda. Míra Houška pozval na návštěvu Lawrence Ferlinghettiho. Tehdy jsme pro něho připravovali menší pořad složený z jeho textů do foyeru bývalého divadla. Ferlinghetti nakonec nepřišel, ale ten připravený pořad nás nakopl, nechalo nám to přičuchnout k divadelnímu prostoru, byť to ještě nebylo jeviště, ale z foyeru to na ta prkna není tak daleko. Tak jsme následující rok připravili první hru, která se jmenovala Dnes, zítra a pozítří, a to byl náš první divadelní experiment, se kterým jsme se představili hned na prachatickém Štítu.

Poslední zkoušku a současně vůbec první na jevišti Městského divadla v Prachaticích, měl autorský muzikál Ledová země přesně den před světovou premiérou ve čtvrtek 21. dubna.
Dutam byl na divadelní přehlídce Štít města Prachatic poměrně úspěšný, a to jak u poroty, tak u diváků. Zatím poslední hrou byla dramatizace Doktor Kott přemítá a poté následovala zhruba dvouletá pauza?
Není to tak, že bychom se na dva roky úplně odmlčeli. Naopak, s poslední hrou jsme vůbec poprvé začali objíždět i další místa. Je to vlastně naše první představení, které reprízujeme mimo Prachatice, máme za sebou teď asi deváté představení. To je pro nás rekord, všechna minulá jsme zopakovali maximálně třikrát.

A jaké to je, jezdit na štace?
Super, užíváme si konečně i to, co k divadlu určitě patří a jak jsem si to doteď jen představovala. Navíc konečně máme i zkušenost, kterou zná většina souborů, že si představení sedá a hru od hry se zlepšuje. Nemohu říct, že bychom někde vyloženě propadli, někde je to vřelejší, někde chladnější, ale i to nás posouvá. Výhodou je, že se jedná o komorní věc pro šest lidí, kteří jsou navíc stálou skupinou. Všechny předchozí hry byly pro víc lidí a bylo tam časté střídání herců.


Ta připomínka, že jste se na dva roky odmlčeli, byla ale míněna ve smyslu nové hry. Menší pauzy byly i před tím, ale tentokrát skutečně o vás nikdo moc neslyšel, tedy alespoň tak, že něco nového chystáte?
Je třeba říct, že tohle představení není záležitostí posledních dvou let, rodí se s různě dlouhými přestávkami opravdu hodně dlouho. Nedávno jsem našla zapomenutý sešitek s různými poznámkami ke všemu možnému a tam jsem zjistila, že vůbec první myšlenky na muzikál jsme měly s Petrou Kůsovou hodně dávno. Muzikál byl vždycky tak trochu náš sen, se kterým jsme čas od času někdy víc, někdy méně koketovaly. Ale nakonec jsme si jednou sedly a začaly dávat dohromady kostru celého příběhu. A to bylo už v roce 2011. Ale opět to byla jen vlna, která po čase odplynula. Mimo jiné i proto, že jsme hledaly někoho, kdo by nám napsal k muzikálu hudbu.


Zatím všechno předchozí byly dramatizace předloh někoho jiného. Nicméně aktuální muzikál je skutečně čistě z pera autorské dílny Marcela Haspeklová a spol?
Je, možná i proto to trvalo tak dlouho.

Životní cesty Jiřího a Johany se čas od času přiblíží, i když jinak, než by si oba hlavní protagonisté přáli.
Už jste zmínila, že nějaký čas trvalo sehnat si k sobě někoho, kdo bude pro muzikál skládat hudbu. Asi to nebylo snadné hledání?
Přemýšlely jsme o několika lidech, ale nakonec jsme oslovily a pro naši myšlenku získaly Honzu Hovorku. Oslovila jsem i našeho dlouholetého kamaráda Ivana Studeného, sice byl pro, i by ho to bavilo, ale vzhledem k jeho obrovskému vytížení to nakonec nedopadlo. A protože Honza učí u nás ve škole, měly jsme víc prostoru a času na něj tlačit, až nakonec podlehl. Je sice také hodně vytížený, ale na druhou stranu je tady, lépe se pak pracuje a ladí detaily. Kdyby nechtěl, nedělal by to, i když asi ze začátku tak docela netušil, co ho všechno čeká. Ale konec konců to ani my.


V muzikálu uslyší publikum deset písniček. Jak vznikaly?
Úplně poprvé jsem do scénáře zapojila básničky Jana Skácela. Ale postupně se ukazovalo, že to není ono, byly natolik svébytné, že do scénáře nezapadaly. Tak dlouho jsem to upravovala a měnila, až jsme se dohodli, že texty k písničkám si napíšeme sami. Podnět byl spíš od ostatních, říkali, že je to až tak poetické, že to ztrácí souvislost s dějem muzikálu. Nakonec texty písniček jsou vlastní.
A podobné to bylo i s muzikou. Obojí byl tvůrčí proces, nedá se jednoznačně říct, že první byl text nebo hudba, vznikalo to v podstatě vzájemně. Musím říct, že mne překvapilo, že to takhle šlo, ale je to asi i tím, že jsme naladěni na stejnou vlnu.


Na plakátu jsou uvedena pouze tři jména, vaše a pak obou hlavních protagonistů, nicméně se ze zkoušky zdá, že se nevejdete najednou všichni na jeviště?
V podstatě ani na ten plakát, proto jsme to napravili v programu, kde jsou uvedeni všichni. Je nás dohromady pětadvacet, patnáct dospělých herců, pět dětských herců a pět muzikantů.


V Dutamu už jste pracovala s více členným hereckým souborem, ale tohle je asi opravdu něco jiného, navíc se do představení zapojují i děti. Jak složitá je to práce?
Hodně. Je to těžké, ale hezké.


S živou hudbou jste pracovala už dříve, ale tohle je opravdu něco nového.
Živou hudbu jsme měli už v Alchymistovi, dokonce v hodně podobném obsazení nástrojů. Ale tam to nebyla vyloženě součást představení, spíše jsem ji využila pro scénické předěly. Chyběly písničky. Tentokrát je to docela jiné a sama čekám, jak to dopadne, protože nikdo z nás s něčím podobným nemá zkušenosti.


Jak jste zkoušeli?
Dvakrát v týdnu a rozdělili jsme si to na herecké zkoušky, které byly ve středu a hudební, ty byly v pondělí. Následně jsme to začali spojovat a ke zkouškám jsme přidali i dvě víkendová soustředění. Ale na jeviště se vším všudy jsme se dostali jen jednou, a to ve čtvrtek před páteční premiérou v Prachaticích.

Den před premiérou byl znát stres.
Kdy jste se zkoušením začali?
Zhruba od loňského září, ze začátku to navíc nebylo tak intenzivní s tím, že hudební zkoušky se připojily až někdy před koncem roku.


Byli na zkouškách od začátku všichni, nebo se obsazení postupně měnilo a doplňovalo?
Na sto procent všichni od začátku nebyli, někteří se přidali až v průběhu zkoušek. Bylo to i tak, že jsme hledali pro některé role konkrétní lidi, a to chvíli trvá.


Bylo to tak i v případě hlavního představitele Jana Mikeše?
S Jeníkem to bylo hodně zvláštní. Do scénáře jsme si napsali i nějaké scény v kostele a byly tam i věci duchovní, u kterých jsem přesně netušila, jak v reálu fungují. Nechtěla jsem, aby až to uvidí někdo, kdo tomu rozumí, aby si třeba klepal na čelo, co je to za hloupost. Takže jsem potřebovala někoho, kdo by nám poradil. A kdo jiný, než skutečný farář. Petra přišla s tím, že jednoho zná, že bychom si s ním o tom mohly promluvit a dodala, že pěkně zpívá. Tak jsem si řekla, že by nebylo od věci, kdyby si s námi zahrál, nemuseli bychom nic konzultovat a byl by poradcem přímo na scéně. A nakonec to dopadlo jako s Honzou Hovorkou. Nemohl odmítnout. V souboru tomu říkají, že rozdávám radostné úkoly. Tak jsem i Janovi dala jeden radostný úkol a i on jej s radostí přijal.


Když jste začínali, působil Jan Mikeš na farnosti u Prachatic, nicméně začátkem nového roku byl z rozhodnutí biskupství přesunut na farnosti do Velešína. Jak velká to pro vás byla komplikace, přece jen jste měli za sebou podstatnou část zkoušek?
Můj první pocit byl velký strach a obavy, protože bez něho by se vlastně nedalo pokračovat. Jan odešel na Kaplicko letos prvního února. Kdyby nemohl pokračovat, neměli bychom se teď o čem bavit. Neměla jsem, koho bych oslovila a ani bych to nestihla nikoho jiného naučit. Pokud by nebyl ochoten dojíždět na zkoušky, vůbec bychom to nedokončili.

Životní cesty Jiřího a Johany se čas od času přiblíží, i když jinak, než by si oba hlavní protagonisté přáli.
V médiích se objevuje zmínka o tom, že Jan Mikeš, duchovní ve skutečném životě, hraje na jevišti zamilovaného faráře.
Já bych to takhle necharakterizovala. Pro mne je to postava člověka hledajícího sebe sama na své životní cestě. Protějškem mu sice je na scéně osudová žena, ale netvrdila bych, že láska jednoho k druhému je hlavní téma. Už jsem někde říkala, že se jedná o příběh dvou lidí, kteří se na cestě životem potkávají a zároveň se jejich cesty v životě míjí a ztrácejí. Pokud se týká vztahu obou hlavních postav na jevišti, pak je to především vztah dvou lidí, určitě bych to nenazvala, že je to o zamilovaném páru. Tak to nevnímám a bylo by to svým způsobem strašlivě málo. Vnímala jsem to a vnímám jako hledání lidské blízkosti než vztah muže a ženy.


Nicméně spojení postavy faráře v muzikálu s osobou faráře ve skutečném životě se nedá opomenout. I skutečný farář se jako herec musí umět vypořádat s jevištními situacemi, které mu mohou být v běžném životě cizí. Zvládal to?
Nejsem si jista, že by některé možná nevyřčené otázky šly zcela mimo duchovní svět. I duchovní se nejspíš musel zabývat otázkou já a ženy. Ale nemyslím si, že by ve scénáři bylo něco, co by bylo v rozporu s jeho vírou a přesvědčením. Dokonce si myslím, že pokud by tam něco podobného bylo, řekl by mi to naprosto otevřeně. Ostatně sami diváci to uvidí a možná na řadu otázek najdou odpovědi.


S tím uvidí, je trochu problém, protože obě premiéry, jak ta prachatická v pátek, tak druhá v neděli ve Strunkovicích nad Blanicí, byly beznadějně vyprodány. Lístky zmizely v podstatě během několika málo dnů. Jaký je to pocit a čekala jste to, byť na představení Dutamu bylo plno vždy?
Teď už mohu říct, že mne to těší, ale na začátku mne to hodně překvapilo a skoro až mrzelo, protože jsme nestihla dát vědět ani svým kamarádům a lístky byly pryč. Troufnu si říct, že podobně je na tom i většina lidí ze souboru, kteří na premiérách možná nebudou mít své kamarády a blízké. Nikdo z nás to nečekal, ale už teď mohu slíbit, že budeme hrát v brzké době znovu ve Zbytinách, v Lažištích a na podzim snad opět v Prachaticích.

Autor: Miroslav Fuchs

Místo události:
25.4.2016 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Švehlův most.

Dobrá zpráva pro řidiče: Sobotní ráno už se Švehlovým mostem

Vandal zavřel vstupy do úlů, včely se "upekly"

Prachaticko - Škodu za několik tisíc korun na poškození včelstvech, má podle policistů pravděpodobně na svědomí dvaatřicetiletý muž z Prachaticka.

Skončí opravy silnice Němčice - Češnovice dřív?

Němčice – Připravené, ale zatím bez asfaltu, jsou tři kilometry silnice ve směru z Češnovic na Němčice. Ve čtvrtek 17. srpna ráno řemeslníci firmy Eurovia dláždili nástupiště autobusových zastávek Břehov. „Od odbočky na hlavní silnici až zhruba do těchto míst máme základ pro vozovku připravenu,“ ujistil šéf čety řemeslníků a ukazoval na zastávku na druhé straně voz

Lidé kolem Vltavy na Českokrumlovsku zachraňují i psy

Rožmberk nad Vltavou – Nejenom věci, ale také své psy ztrácejí vodáci plující po Vltavě. Své o tom ví Martin Pavljuk, který se ujal nejednoho bezradného psa běhajícího kolem Vltavy.

Povodně 2002: Velká voda lidi sblížila. Byli na sebe hodnější

Jižní Čechy - Stoletá voda přišla, zničila a odešla v průběhu několika hodin. Lidem ale trvalo léta, než se vzpamatovali a zahladili po ní vnější stopy. Ty uvnitř si však nesou dál.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení