Na hrad jestřábího krále, kestřanskou Dolní tvrz, se osmdesátiletá Květoslava Našincová dívá přímo z oken svého domu. Před pětadvaceti lety „v podhradí" provolávala spolu s dalšími poddanými slávu novému králi. „Pamatuji si, že záběr se musel několikrát opakovat, asi jsme nekřičeli dost nahlas. V té scéně přijíždí Markéta Hrubešová na koni jako budoucí královna. Byla nádherná. Moc jí to slušelo. K hercům jsme se ale mimo samotné záběry nedostali nijak blízko," vzpomíná jedna z mála obyvatelek Kestřan, kteří se ve filmu objevili.
Filmaři sice už měsíc před natáčením začali se stavebními úpravami tvrze a samotné natáčení zabralo
v Kestřanech přes týden. Místní se ale do komparzu neprosadili. „O konkurzu jsem se, myslím, dočetla v novinách. Jela jsem tehdy s vnoučaty Kristýnkou, která už chodila do školy a předškolákem Staníkem do Písku a vzali nás všechny tři. O dalších lidech z Kestřan ale nevím," podotkla Květoslava Našincová.
Ta se spřátelila s kostymérkou a pomáhala jí oblékat i ostatní komparzisty. „Natáčelo se sice v létě zhruba v polovině srpna, ale byla nám v kostýmech zima. A pamatuji si, že si vnučka stěžovala, jak ji lněný kostým kouše," říká s úsměvem Květa Našincová.
Výsledný film se jí příliš nelíbil. „Ani bych neřekla, že to je pohádka. Viděli jsem ho až později v televizi," dodala komparzistka. Podobný názor na snímek má i Zdena Hubáčková z Písku, která tehdy v Kestřanech bydlela. „Byla jsem se podívat na natáčení, ale nikoho známého jsem nezahlédla. Co ale upoutalo každého, bylo, jak přistavěli k tvrzi balkony a opevnění. Byly jsme tehdy v kině a přišlo nám to až příliš depresivní," poznamenala Zdena Hubáčková.
Kestřany v době natáčení atmosférou filmu doslova žily. „Komparz se převlékal
v dnes již zaniklé hospodě, která měla největší sál, přes náves pak šli lidi ve středověkých kostýmech k tvrzi, pamatuji si tu atmosféru," vzpomíná současný starosta obce Lubomír Málek.
Jeho tehdejší předchůdce Jiří Miňha vypomáhal
s „technickou stránkou" filmu. „Přišli za mnou na úřad, že by potřebovali déšť. Protože jsem tenkrát byl zároveň hasič, tak jsem jim tam s hasičkou stříkačkou vyráběl umělý déšť," vzpomíná Jiří Miňha.
Dřevěné opevnění a balkony na tvrzi filmaři po natáčení zase rozebrali a odvezli. Podle místních se dokonce část ještě před tím „ztratila". V době natáčení patřila Dolní tvrz Kestřany, postavená v roce 1416, Prácheňskému muzeu. Krátce nato ji získalo místní zemědělské družstvo, které obě tvrze prodalo soukromým majitelům.
Jiří Pomeje: Z fyzické přípravy jsem žil léta
Nejhezčí a nejšpinavější film, jaký jsem kdy točil. Tak vzpomíná na natáčení baladicky laděné pohádky Jestřábí moudrost českobudějovický rodák Jiří Pomeje (1964*), který se tu objevil v roli kováře. „Tolik bahna jsem na sobě během natáčení ještě nikdy neměl," zdůraznil herec, kterému bylo tehdy nějakých čtyřiadvacet let. Film se točil rok před listopadovou revolucí.
Ač mlád, přesto musel Jiří Pomeje podstoupit náročnou fyzickou přípravu. Týkaly se ho totiž kondičně nelehké bojové scény s tyčí. „Musel jsme se s ní pořádně naučit zacházet dopředu v Praze. Scény pak byly hodně drsné, až by se dalo říct, že do pohádky moc nehodily. Film Jestřábí moudrost později hodně ovlivnil můj další herecký život. Z fyzické přípravy jsem těžil další roky kariéry. Trénink byl hodně náročný, dostal jsem do těla," řekl Jiří Pomeje.
Od natáčení uplynulo pětadvacet let, ale herec si myslí, že by si ještě dnes dokázal při souboji správně šermířsky stoupnout. Tvrdí, že se to nezapomíná. „Scény jsme cvičily nejdříve pomalu na přesnost, pak se pohyby zrychlovaly. Bylo to složité, jen ten klacek, který jsem držel v ruce, vážil nějakých pět až deset kilogramů. Pár modřin z podobných soubojů bývá."
Ve své paměti Jiří Pomeje uchovává kestřanskou tvrz jako takovou. Považuje ji za nádherné místo. „Vím, že tenkrát byla dost oprýskaná, ale do filmu se to šiklo. Vidím, jak jsme dovnitř nosili slámu, aby prostředí bylo autentické. Některé zdi museli architekti filmu nechat opravit, takže tu památku vlastně zachraňovali. Úpravy, které se udělaly pro film, pak zůstaly na místě, nic se nebouralo. Přiznám se, že jsem na tvrzi od té doby nebyl a přesně nevím, co je s ní teď," vypráví Jiří Pomeje.
Setkání se šermířskou skupinou Regius mělo pro herce ještě jeden (ne)příjemný následek. Platí prý pravidlo, že herec–nováček, který s nimi pracuje poprvé, se musí se šermíři pořádně napít.
„Jinými slovy jsem musel zaplatit v místní hospodě zápisné. Opili mě zelenou. Já byl sám a těch šermířů bylo hodně. Tuším, že jsem vypil snad celou láhev. Jak mě potom bylo špatně …," směje se Jiří Pomeje.
I jeho se týkala ta část natáčení, které se díky polské koprodukci konalo v zemi našich severních sousedů.
„V Polsku mi produkce postavila mou filmovou kovárnu. Také jsem se při této příležitosti učil mluvit polsky a díky Jestřábí moudrosti jsem dostal hereckou příležitost
v jiném polském filmu," dodal Jiří Pomeje.
Bojové scény neměly romantický nádech
Odborným poradcem pro bojové scény se stal ve filmu Jestřábí moudrost Václav Luks, šéf pražské skupiny scénického šermu Regius. Šermíř připomněl encyklopedii Václava Březiny Lexikon českého filmu, kde autor hodnotí tento projekt následujícími slovy: „Ponurý příběh o krutém prokletí královského syna spojuje poněkud zmateně a nesouvisle několik známých pohádkových motivů. Filmu je zazlívána ledabylá a někdy zbytečná řada naturalistických scén."
Václav Luks vysvětlil, že záměrem tvůrců bylo vyrovnat se s řadou scén syrově a živočišně. „Zde spatřuji odkaz na námět, který poskytla irská pohádka," podotkl Václav Luks.
Šermíř vzpomíná na výcvik herce Jiřího Pomejeho, který ztvárnil roli kováře Martina. „Byla to naše první výraznější spolupráce. Řadu bojů jsme předpřipravili s Jiřím už v tělocvičně," podotkl Václav Luks.
Natáčení na kestřanské tvrzi odpovídalo původní představě tvůrců, o které už byla řeč – tedy syrovosti a živočišnosti. „Zkrátka to byl boj bez romantického nádechu. To se podle slov realizátorů podařilo natolik, že řada těchto scén byla nakonec vystřižena. Za všechny mohu jmenovat mé zabití právě zmiňovaným hercem Jiřím Pomejem," vysvětlil Václav Luks.
Samotné natáčení bylo podle něho náročné nejen po fyzické stránce, ale především
i vinou počasí, za kterého se boje odehrávaly. „Svojí syrovosti a nevlídností dotvářelo počasí patřičnou atmosféru," utkvělo v paměti šermíři. Ten samozřejmě odjel i na natáčení snímku v Polsku, v okolí přímořského letoviska Sopoty. Film byl totiž realizován v koprodukci Filmového studia Barrandov a polského Studia filmoweho Profil. „Kromě nás se natáčení podílela i polská kaskadérská skupina. Pokud mne paměť neklame, jmenovala se Pirate," loví ve vzpomínkách Václav Luks.
Deník také zajímalo, zda štáb a herci bydleli někde na Písecku, případně jak se stravovali. „V Kestřanech jsme ubytováni nebyli – na místo natáčení jsme byli dováženi autobusem. O pauzách nás nejlépe poznal místní hostinec, kde jsme na konec natáčení společně s Jiřím Pomejem vydatně oslavili i ukončení naší bojové spolupráce," směje se Václav Luks.