Bylo po nich vyhlášené pátrání. Dobrodružství, za kterým děvčata na konci prázdnin odešla, skončilo naštěstí dobře. V úterý 28. srpna se dívky po třech dnech potulování v Suchém Vrbném samy vrátily domů.
Proč děti utíkají nebo mizí a jak se postupuje při pátrání po nich, jsme se zeptali kriminalisty - pátrače jihočeské policie Petra Touseckého.

Jak jste postupovali při pátrání po Kateřině a Kristýně?
V neděli babička oznámila, že holky zmizely. Naštěstí indicie, které jsme postupně nacházeli, neukazovaly na to, že by dívkám hrozilo bezprostřední nebezpečí. I díky internetu jsme měli o jejich pohybu dostatek informací. Jsme za to rádi. Víc očí víc vidí. Brzy se ukázalo, že dívky jen toužily po dobrodružství, potulovaly se po Suchém Vrbném, nějaký čas strávily se známým a mezi bezdomovci a v úterý se samy vrátily zpátky domů. Když vyhlásíme pátrání po dětech, lidé si víc všímají a dávají nám zprávy.

Spolupracují s vámi lidé při pátrání často?
Lidé nám nejen dávají tipy, ale sami i pomáhají. Například když pátráme třeba v lese po nějakém houbaři a vyhlásíme to v místním rozhlase, tak lidé často jdou a pomůžou hledat přímo v rojnici. Jejich místní znalost je velmi důležitá. Pořádková a kriminální služba komunikuje se starosty. Tam bývá kontakt velmi dobrý. Ve větším městě jako jsou Budějovice, je dobré spolupracovat například s Dopravním podnikem. I když k tomu přistupujeme v těch nejvyhrocenějších případech, abychom lidi příliš nezahltili a neunavili.

Proč právě konec školního roku a prázdniny jsou období, kdy se děti ztrácí častěji?
Koncem školního roku nastupují obavy ze známek na vysvědčení. Leckterý rodič si dneska myslí, že má geniální dítě. Děti jsou pod velkým tlakem. Pak začínají prázdniny, děti od 13 do 15 let prožívají první prázdninová dobrodružství. Často se stane, že se nevrátí večer včas a rodiče si dělají starosti. To ale nebývají klasické útěky, obvykle se pak děti vrátí ráno samy domů. Zkrátka se někde zapomenou a nedají rodičům vědět.

Když jde o skutečný útěk, je už situace složitější…
Útěky, to je samostatná kapitola. To bývá problém nefunkčních rodin, které nezvládají výchovu. Na denním pořádku jsou pak útěky dětí z nápravných zařízení. Neznám den, kdy bychom takové děti nehledali. Například v roce 2015 bylo po 124 svěřencích takových zařízení vyhlášené pátrání. Ústav v Jindřichově Hradci se stará o 15 až 17 dívek. Jsou tam děvčata z celé republiky do 19 let věku. V průměru 8 z nich bývá na útěku. Celkem je v jižních Čechách na útěku stabilně kolem 10 až 12 dětí. Stává se to často, například když je dítě přemístěno do jiného zařízení. Uteče a chce se vrátit tam, kde bylo původně a má už tam nějaké vazby.

Jindy prchají děti proto, že rodič, který nezvládá výchovu, situaci ještě více vyhrotí tím, že svému problémovému potomkovi řekne, že se ho zbaví. Když rodič prohlásí: „Tak a v pondělí půjdeš do ústavu a já budu mít od tebe konečně pokoj,“ je jasné, co dítě udělá. Okamžitě zmizí. Po dvou dnech se obvykle najde. Často jde jen k babičce, tam se vybrečí a stejně nakonec putuje do ústavu. Rodiče dokážou být k vlastním dětem někdy hodně krutí. Toho by se mohli zdržet. Živě si dovedu představit, jak bych na takovou situaci v dětském věku reagoval já sám.

Některé pohřešované děti ale neopouští svůj domov dobrovolně. Děti může i někdo unést…
To jsou ty nejhorší případy, to spadá do kategorie dítě v ohrožení. Naštěstí takový případ, jako byla vražda Aničky Janatkové, se v jižních Čechách za mé éry od roku 2008 nestal.

Mnohem častější jsou únosy, kdy dítě odveze jeden z rozvádějících se rodičů. Manželé se v krizi nepohodnou a svoje spory si řeší prostřednictvím dětí. Otec odveze dítě a maminka přijde na policii s tím, že měl dítě vrátit před hodinou. To jsou tahanice, které výchově dětí rozhodně neprospívají. Musíme k tomu přistupovat citlivě, protože pokud soud nerozhodne o výhradní péči jednoho z rodičů, tak ze zákona mají oba rodiče stejné právo na výchovu svých dětí, ať jsou rozvedení, nebo ne. Pomáhali jsme dohledat například maminku s dítětem v Anglii.

Jak postupujete, když je takové hledané dítě za hranicemi?
Spolupracujeme pak s místními policisty. Ti nám pomáhají dítě dohledat a zkontrolovat, jestli je v pořádku. Ne vždy je nutné ho zadržet. Často se nám v takových případech stalo, že ten, kdo pohřešování nahlásil, neříkal celou pravdu. Spolupracujeme se soudy, sociálkou, lékaři. Až pak získáme ucelený obraz toho, co by se mohlo dít. V zahraničí pomáhá někdy i velvyslanec.

Je možné poradit rodičům, jak případnému útěku dítěte předejít? Co bývá nejčastějším spouštěčem takové situace?
Někdy je to špatná známka, jindy hádka se spolužákem. Spouštěčem může být odcizení panenky druhého dítěte, parta kamarádů, cokoli. Rodič by měl vědět, co dítě dělá a s kým se stýká. Je nezbytné s dítětem denně komunikovat. Nestačí se ptát, kolik bylo jedniček. S dětmi je nutné si povídat. Pokud je rodič s velkým R, tak o svém dítěti ví detaily a i sebemenší signály rozpozná.