Město pod Černou věží dalo československému volejbalu celou řadu vynikajících hráčů. Určitě mezi ně patří blokař tehdejší Škody ČB Jan Pitner. V úvodu týdne oslavil 60. narozeniny. A oslavy neberou konce. Právě dnes se schází se členy party, která je mu nejmilejší.

Povídáme si společně přesně v den, kdy jste se před šedesáti roky narodil. Už se vám ozývají první gratulanti?
Někdo ano, ale hlavní oslavu chystám na pátek, kdy se sejdeme večer u Sportovní haly v areálu pro beachvolejbal. Tak doufám, že kamarádi a pozvaní hosté dorazí.

Předpokládám, že dorazí většina bývalých spoluhráčů?
Přesně tak. Doufám, že to s volejbalovou partou oslavíme ve velkém.

Ptát se vás na nejpovedenější zápasy vaší obdivuhodné sportovní kariéry nechci, na to by stránka Deníku nestačila, ale kdybyste měl vybrat jeden?
Nejvíc ze všeho vzpomínám na evropský pohár, který jsme hráli v sokolovně s Avtomoblistem Leningrad. To byl nádherný zápas, který jsme doma měli už vyhraný, ale nešťastnou chybou jsme ho ještě nakonec prohráli.

K tomu legendárnímu utkání se s kamarády i po létech často a rádi vracíte?
Přesně tak. Jirka Voříšek, který tu chybu tehdy udělal, to od nás slyšel snad už tisíckrát. A v pátek večer určitě zase někdo řekne, že nám to Vořech zkazil. Ale všechno je to samozřejmě v legraci. Jirka už to také tak dávno bere. Byl to krásný zápas. Kvalitní. Od Rusů, ale tehdy i od nás.

Pamatuju si ho. Sokolovna tehdy praskala ve švech…
Myslím, že to byl rok 1983. Vyhráli jsme Československý pohár, hráli jsme evropský Pohár vítězů pohárů. Byl to špičkový zápas, nastoupili jsme proti největším ruským hvězdám. Mně osobně se tehdy právě v tomto zápase asi dařilo nejvíc z celé kariéry. Hala opravdu byla narvaná, tolik lidí najednou snad v sokolovně nikdy nebylo.

Jak je vidět, pamatujete si dokonce i detaily?
Pro nás to byl maximální zážitek. Setkali jsme se s největšími ruskými hvězdami té doby. Myslím, že to byl obrovský zážitek i pro diváky.

Několikrát jste v našem rozhovoru zmínil prostředí v sokolovně. Měla tato hala svoje kouzlo?
Byl v ní asi bližší styk s diváky, ale když si vzpomenu, jak to tam klouzalo ráno po plesu, jak to tam smrdělo, tak Sportovní hala, která pak byla uvedena do provozu, byla úplně o něčem jiném. Třeba podlaha „všesportovky" a sokolovny, a také zázemí, to se vůbec nedalo srovnat.

Kdybych se vás zeptal na vaše nejvydařenější volejbalové období, co mi odpovíte? Jakou část vaší kariéry s odstupem času vyberete? V jaké volejbalové době jste byl členem nejlepšího týmu?
Nejlepší parta se sešla právě v těch dobách, kdy jsme hráli s Leningradem. Ta byla skvělá a hlavně funguje pořád. Asi nikdo v republice se neschází tak jako my. Jednou za měsíc chodíme na pivo, jezdíme na kola, vyrážíme na běžky. Prostě nádherná parta kamarádů, které jsem na páteční večer pozval.

Zmínil jste kolo, běžky, schůzky u piva. Určitě se nenudíte. Co volejbal? Ještě si zahrajete?
Je to špičková parta hráčů, kteří dřív hrávali ligu, to opravdu nikdo jiný v republice nemá, ale volejbal už nehrajeme. I když mě to láká. Mám už obě kyčle odoperované, takže se spíš šetřím, ale sportuju, snažím se dělat něco jiného než volejbal.

Vraťme se ještě jednou do roku 1983. Tehdy jste hrál se lvíčkem na prsou v reprezentaci Československa, zahrál jste si za Škodu České Budějovice evropský pohár, příjemné starosti…
…to ano. Tenkrát se to všechno nádherně sešlo. Hráli jsme ještě k tomu se Škodovkou na turné v Japonsku. Mistrovství světa se konalo v Argentině, tři týdny před tím jsme byli na turné v Brazílii.

Na MS jste skončili osmí, co tomuto umístění říkáte po letech?
Když to srovnáte s dalšími roky, tak to byl v roce 1983 vlastně docela úspěch. Od té doby už žádné lepší výsledky našich volejbalistů na mistrovství světa nebyly.

Přivezl jste si z cest za volejbalem příjemné zážitky? Byly to ve vašem životě chvíle, na které se nedá zapomenout?
Byly to opravdu krásné okamžiky. V Brazílii jsme nejdřív byli tři neděle na soustředění, pak Argentina. A hned potom se Škodovkou Japonsko. To byl rok, který se jen tak v životě nezopakuje. Také už se nikdy nezopakoval.

Vaše postava opravdu nejde přehlédnout, v dobách aktivní kariéry jste patřil k nejvyšším československým volejbalistům. Hned jako mladík jste se vypravil k síti?
Začínali jsme s Jirkou Jiránkem a Pepíkem Lundákem v žácích na Pionýráku v tehdejším Krajském domu pionýrů a mládeže. Byli jsme tehdy přeborníci ČSSR.

Už v dorostu jste šel do Prahy?
Před vojnou jsem byl ještě na druhém místě s juniorskou reprezentací na mistrovství Evropy, pak jsem šel na dva roky do tehdejší Rudé hvězdy Praha na vojnu. Potom už jsem byl ve Škodovce.

Nikdy jste nezalitoval, že jste se vydal na volejbalovou dráhu?
Vůbec ne. Naopak. Kdybych znovu začínal, zase bych šel na volejbal. I když to dneska bolí, to ale bolí všechny. Když vidím lidi, kteří nic nedělali, a jsou na tom stejně, ne-li hůř, tak jsem rád, že jsem si volejbalovou kariéru prožil.

Mohli bychom se zastavit u jednoho jména, které vás provázelo bohatou sportovní kariérou? Vybral byste nejlepšího spoluhráče? Volejbalistu, se kterým jste urazil kus života? Snad se ti ostatní neurazí…
Ohromné věci jsme zažili s Jirkou Jiránkem. Byli jsme spolu v dorostu, byli jsme spolu na vojně, jezdili jsme spolu na juniorské nároďáky. Vybírám jeho, bylo to s ním excelentní. A s Pepíkem Lundákem jsme společně u volejbalu úplně odmalička. Dodneška se setkáváme. To jsou dva kluci, se kterými mám za ty roky úplně nejkrásnější zážitky.

Spoluhráče jste vybral, dokonce dva, našel byste také jméno volejbalového trenéra, který vás ovlivnil nejvíc ze všech?
Míša Vápenka na vojně. (Milan Vápenka – Míša byla přezdívka – pozn. red.)

Rád vzpomínáte na vojnu?
Ty dva roky v Rudé hvězdě mi daly strašně moc. Byli jsme tam s Chrpou, Vápenkou, ti mi dali ohromnou školu. Vlastně to nebyla úplně vojna, ale hrozná volejbalová dřina. Když se nad tím teď zpětně zamyslím, tak mi právě roky na vojně daly do kariéry asi úplně nejvíc.