Před čtyřiatřiceti lety jako dorostenky patřily vůbec k nejlepším v celé tehdy federativní republice. V roce 1983 vyhrály dorostenky českobudějovického KDPM titul přebornic ČSSR. Mladé volejbalistky z Českých Budějovic vyhrávaly i České a Československé poháry.

Jak dnes samy hráčky říkají, nikdy by to nedokázaly bez svého trenéra Vladimíra Budínského, který je na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století trénoval.

Proto hráčky tehdejšího úspěšného týmu Marta Vlčková a Romana Jedličková sezvaly své bývalé spoluhráčky napříč všemi generacemi do Českého Krumlova, aby společně zavzpomínaly na léta, která se jim nesmazatelně zapsala do jejich pamětí.

Pozvánku pochopitelně dostal i včerejší oslavenec Vladimír Budínský. „Holky mi úplně vyrazily dech. Řekly mi jenom, abych přijel na půl pátou do Krumlova. Vůbec jsem neměl tušení, o co půjde. Když jsem dorazil, bylo jich tam asi třicet a začaly zpívat naši volejbalovou hymnu,“ vypráví dojatý trenér a přitom si prozpěvuje pro něj tak dobře známou melodii: „Po place líně fláká se Žíně, nikdo jí nebrání v tom jejím flákání. Hej, hej, hej, my všecko vyhrajem.“

Bylo zkrátka nač vzpomínat. Trenér a jeho bývalé svěřenkyně probírali minulost i současný život. „Mravoš (Romana Kumpochová-Jedličková pozn. red.) pak odešla hrát do Itálie a později se stala kapitánkou české reprezentace. V zahraničí skončila řada dalších holek, některé se tam i vdaly. „Dodnes si píšu s jednou, která trénuje v Americe,“ dozvěděl se novinky Vladimír Budínský.

Před čtyřiceti lety žil pouze volejbalem. „Nic jiného mě nezajímalo. Studoval jsem různé příručky a materiály, které jsem si nechával i překládat. Chtěl jsem to dělat jinak, než bylo běžné a vyplatilo se to,“ prozrazuje Budínský.

Základem byla dobrá parta. „Hrála s námi i herečka Barbora Hrzánová. Volejbal sice až tak neuměla, ale přesto jsem ji v týmu držel, protože s ní byla legrace. Na cestách vlakem hrála na kytaru a starala se o dobrou náladu,“ vzpomíná Budínský na Hrzánovou.

Jako trenér dokázal být velice přísný. Především nesnášel nedochvilnost a kvůli pozdnímu příchodu na trénink byl schopen hráčku i vyhodit. „Je to neúcta k času toho druhého. Holky mi říkají, že si z toho vzaly ponaučení a řídí se tím. Ani teď nikam nepřijdou pozdě,“ říká Vladimír Budínský.

Do života toho dal volejbalistkám, z nichž některé jsou už babičkami, opravdu hodně. „Ty jsi ovlivnil celý náš další život,“ říkají mi. Prý jsem jim dal víc, než jejich rodiče. Na to jsem hrdý,“ vypíná kouč hruď s podepsaným tričkem, které dostal k narozeninám.

Vladimír Budínský vzpomíná, jak dobrou partu na soustředěních a táborech pomáhali utužovat i rodiče, kteří se zapojovali do her. „Dnes už to fungovat nemůže, protože tehdy byla jiná společnost a lidi se k sobě chovali úplně jinak. Vztahy mezi nimi byly lepší než dnes,“ myslí si.

V současné době si Vladimír Budínský užívá důchodu a i když říká, že zdraví už tolik neslouží, pokročilý věk na něm znát není. Sport už ale sleduje pouze na televizní obrazovce.

Čerstvý osmdesátník se těší ze dvou vnoučat a našel si novou vášeň – fotografování. „Člověk musí mít ve stáří nějakého koníčka, jinak by se zbláznil,“ usmívá se Vladimír Budínský.