Představila se na mnoha soutěžích v rámci České republiky a prokázala svou příslušnost k republikové špičce své kategorie do dvanácti let. „Dva největší závody sezony se konaly v Brandýse nad Labem a v Plzni. V některých závodech střílíme spolu s klukama dohromady, například v Brandýse jsme střílely jen zvlášť holky. Střílíme tři položky na deset ran na vzdálenost deseti metrů. V Brandýse se mi podařilo rovných 300 bodů, v duklácké mládežnické lize v Plzni jsem střílela tři závody, dvakrát to bylo 299 a jednou 300 bodů," přiblížila své letošní nejlepší závody Sára Kunešová a doplnila: „Některé závody jsou vyrovnané a bojuje se o každý bodík, většinou se rozhoduje na středové desítky. Například v Plzni jsme byli čtyři se třemi sty body. Pak se hodnotí vzdálenost od čistého středu. Zrovna v Plzni je pak na obrazovce po každé ráně vidět, kolik kdo trefil, ukáže se každá desetinka."

Při účasti na podobných velkých závodech je pro věkovou kategorii Sáry motivující i setkávání se se střeleckými legendami. „Už dříve nám předával ceny v Plzni pan Kůrka, otec Kateřiny Emmons. Letos také a chválil mě, že mi to jde dobře, abych tak pokračovala," hovořila o setkání s českou střeleckou legendou Sára.

Být na špičce střelecké republiky znamená objíždět hodně závodů, což ale také není jednoduché.  „Řada závodů bývá i na Moravě, tam tedy nejezdíme. My jezdíme hlavně do Plzně, kde se například střílí i dlouhodobá střelecká liga mládeže, středních Čech a výše. V jižních Čechách je pouze jediný klub, který se zabývá přípravou sportovních střelců v mládežnickém věku. Jinak ale závodím prakticky každých čtrnáct dní nebo jednou za tři týdny. Tato sezona začínala někdy v říjnu, takže mám za sebou šest závodů. Nejvíce závodů bude nyní v lednu a únoru. Střelba je prakticky zimním sportem, střílí se pouze v halách, přes léto jsou spíš jen klubové závody. Nejvíce mne letos mrzí Mistrovství republiky. Tam jsem nastřílela 296 bodů a bylo z toho nakonec sedmé místo. Asi jsem byla moc nervozní."

Každý závod však znamená pořádný časový zápřah, není to jen o odstřílení své série. „Já většinou chodím až v poslední směně, kde si odstřílím nástřelné rány a pak svých třicet soutěžních. Pak se ještě čeká, až se všechno spočítá. Od příštího roku přejdu do vyšší kategorie, kde se navíc ještě střílí finálová osmička. Teď  to mám na třicet ran a tím to končí," uvádí k systému závodů střelkyně.

V době svých střeleckých začátků Sára střílel ze vzduchové pušky ještě s pevnou oporou, v kategorii do 12 let již je to vleže bez opory. Chce to tedy pravidelný trénink. „Jednou týdně jezdíme na střelnici do Českých Budějovic a pak trénujeme s taťkou doma. Střílíme přes dvě místnosti, aby to dalo těch potřebných deset metrů," říká s úsměvem lhenická střelkyně.

Trochu problémem je pro Sáru to, že není nikde blízko adekvátní střelnice. Proto jezdí jednou týdně trénovat se střelci Stromovky České Budějovice. Byl o ni však zájem i jinde. „Již dříve mi nabízeli, jestli bych nechtěla střílet za Plzeň. Je to ale moc daleko. Dokonce mě také lákali na lukostřelbu. Byla jsem jednou na závodech, kde se střílelo z pistole, luku a vzduchové pušky. Luk mi šel a lákali mě, jestli bych to nechtěla zkusit."

Střelba se nyní již pro Sáru stala velkým koníčkem, kterého se jen tak určitě nezřekne. „Moc mě to baví a o to více, když se daří," směje se mladá střelkyně a pokračuje: „Teď jsme s taťkou překopali styl mého střílení. Naši mi koupili nový kabát na střílení. Při mistrovských závodech musím mít přesah přes knoflíky minimálně sedm centimetrů, ten starý to neměl.  Změnili jsme polohu při střelbě a řešíme prakticky každou zbytečnou devítku a podobně. Při přechodu do vyšší kategorie musíme vypilovat polohu při střelbě, nyní ležím tak, že zasahuji soupeři nohama do jeho prostoru. To je ale problém většiny střelců v mém věku, že přesahují k sousedům. Jsou na to však také dané předpisy, a tak si musím zvyknou při střílení ležet více rovně. Problém je pak hlavně když leží levák s pravákem vedle sebe, to pak do sebe kopeme. Až si zvyknu na novou polohu, mělo by to být vše jednodušší," říká Sára Kunešová a doplňuje ke svým soupeřkám: „V našem klubu vlastně nemám žádnou kamarádku v mé kategorii, se kterou bychom se mohly při závodě povzbuzovat. S těmi ostatními nemáme prakticky ani čas si popovídat a potkáváme se až při vyhlášení vítězů. Příjemné ale určitě je, když mi soupeřky přijdou po závodě pogratulovat a jejich trenéři mě třeba pochválí za výkon, který se mi povedl."