Na jedné výstavě v Moskvě byl obrázek, kde zeměkouli podpíraly tři postavy: Don Quijote, Hamlet a Švejk. Tři symboly lidského ducha – víry, pochyb a humoru. Švejk je přeložen do 58 jazyků včetně pokusů o převod do latiny a esperanta. Nové informace o předobrazu tohoto 'živle lidového smíchu', jakož i zajímavosti o Jaroslavu Haškovi, od jehož úmrtí dnes uplyne 90 let, přináší kniha V Haškových stopách za Josefem Švejkem. Napsal ji nestor ruské bohemistiky Sergej Nikolskij, přeložila Dagmar Blümlová z Filozofické fakulty JU.

Nikolskij byl v 90. letech první, kdo ve Vojenském historickém archivu v Praze objevil složku reálného vojáka Josefa Švejka. Našel ji v kartotéce legionářů. „Byla vybledlá a zčernalá, s deskami kdysi růžově kouřovými, jíž se dosud nedotkla ruka ani jednoho haškovského badatele," popisuje svůj nález.

Vodítkem k pátrání se mu stal článek v časopisu Květy ze září 1968, který přinesl odhalení, že Švejk a Hašek byli kamarádi. Oba byli v ruském zajetí, oba bojovali u Zborova. Později Švejk jako legionář Haška coby člena Rudé armády málem zatkl v Samaře. Jenže lidé článek brali spíše jako další z haškovských mystifikací.

Nikolskij zjistil a ověřil, že Švejk byl pražský řemeslník, žil v ulici Na Bojišti, již zmiňuje i román, kousek od hostince U Kalicha. S Haškem je od sebe dělilo sedm domů. Znali se stoprocentně. Hašek ale neopsal reálný prototyp Švejka; spíše to mění roli Františka Strašlipky, sluhy nadporučíka Lukáše.

Kniha ruského bohemisty Sergeje Nikolskeho přináší nová zjištění o vojákovi, který chtěl sloužit císaři pánu do posledního vzdechu.

Další zjištění si vědec přivezl z Irkutska, kde Hašek kolem roku 1920 žil. Potvrzuje vzpomínky malíře Nikolajeva, s nímž Hašek rybařil, hledá důkazy o existenci spisku Švejk v zemi bolševiků. A zvěrohodňuje exotickou vizi, že kdyby předčasně nezemřel, dovedl by Hašek svého hrdinu do Číny. Podle Ivana Olbrachta by se Švejk po VŘSR zapojil do osvobozeneckého boje v Číně. V Irkutsku Číňané žili, Číňan byl svědkem na Haškově svatbě a do jedné své povídky Hašek včlenil čínská slova, fráze i přísloví.

Jedna pasáž knihy rozebírá Haškovo váhání s návratem domů. V Praze mu hrozil trest za vlastizradu a soudní proces za bigamii, jenže zůstat v Rusku taky nechtěl: v povídkách tamní oficíry nešetřil. „Ale také věděl, že Masarykova republika je republika kultivovaného měšťáctví," říká Blümlová, jež se s Nikolským seznámila před šesti lety a za jedné hvězdné noci mu slíbila, že knihu přeloží.

Hašek zvolil návrat. Citově ho skolilo setkání s ženou Jarmilou a devítiletým synem, neměl z čeho žít ani kde bydlet. Jenže kdyby v Rusku zůstal, popravili by ho.

Překvapivé se může jevit, do jaké linie Nikolskij román řadí. Díky tomu, že hlavní příběh provází stovky dílčích, a díky komickému typu postavy vidí jako jeho spřízněnce Enšpígla, Nasredina či Sancho Panzu, mezi autory zmiňuje Cervantese, Rabelaise a Grimmelshausena. Pracuje s termínem Švejkiana, v něčem se dle jeho slov podobá Šeherezádě.

„Je to personifikace věčného plebejství, které pořád dostává na držku a které nemá nic, může se všemu jen smát. Živel, který přežije všechno. Tím má blízko k Enšpíglovi," souhlasí Blümlová.

V jakémsi best of haškovských studií se Nikolskij hodně věnuje Haškovu mládí. Připomíná, že skoro celý život neměl psací stůl ani vlastní byt a že místo debat o umění vedl radši hovory s tuláky. Rád cestoval, nocoval ve stozích slámy, kupkách sena i nai policejních stanicích, když ho zadrželi pro potulku. Pěšky šel mj. z Terstu do Prahy.

„Hašek měl ruskou duši. V Čechách mu strašně chyběl prostor, proto eskapády, kdy se coural po venkově, spal v příkopech… V Rusku mají výraz Je mi těsno a tohle Hašek v Čechách cítil jak nikdy nikdo," myslí si Blümlová.

Jaroslav Hašek na snímku z roku 1919, kdy pracoval jako vedoucí tiskárny a literární pracovník časopisu Naše cesta v Ufě.

Nikolskij dovozuje, že komická mystifikace patří k románu i k Haškovu životu. Píše o drzé recesi, veselém chechtotu ulice. Ať už je to satira z dob Strany mírného pokroku v mezích zákona, kdy „každý sociálně demokratický předák v boji za práva proletariátu utěšeně tloustne," nebo časopis Svět zvířat, v němž si vymyslel prahorní blechu, oznámení, že vlkodlaci jsou ke koupi ve Fuchsově psinci či sdělení, že šéfredaktor podniká každé ráno řecko–římský zápas s tygrem.

V roce 1921 vylepil Hašek v plebejských čtvrtích Prahy –  na dveřích a oknech laciných hospod – plakáty, reklamní recesi na Švejka: nejlepší humoristicko – satirická kniha světové literatury, první náklad 100 000 exemplářů. Řečeno s Nikolskym: „Jestlipak tehdy alespoň jediný člověk v Československu předpokládal, že recese nebude mít brzy od pravdy daleko?"

Sergej Nikolskij: V Haškových stopách za Josefem Švejkem. 168 stran, vydala Společnost pro kulturní dějiny, 2012.