Kolikrát za život dostaneme šanci setkat se tváří v tvář s člověkem, který svým jednáním, morálními postoji a tvorbou měnil dějiny našeho národa a podobu naší kultury? Dnes mohu napsat, že jsem měl v životě velké štěstí a potkal jsem se třikrát osobně s Václavem Havlem.

Poprvé jsem mu jako nerozvážný student režie na DAMU kladl nekompromisní otázky, když se přišel coby úřadující hlava státu podívat na naše klauzurní představení. Pracovali jsme na průřezu jeho Ztížené možnosti soustředění a měli samozřejmě spoustu pochybností. Zda není hra příliš modelová, příliš svázaná s děním v totalitním režimu, příliš prostá velkých lidských emocí a vášní atd. Pan prezident nám trpělivě odpovídal, usmíval se a pod stolem si nervózně vyzul botu, kterou si posléze odkopl tak daleko, že už na ni nedosáhl. Všichni sledovali, jak nohou hledá zatoulanou obuv a jeho manželku Dagmar, která z té situace neměla velkou radost a snažila se mu naznačit správný směr. A najednou to celé zvláštní setkání bylo neuvěřitelně lidské, přestože školní budova byla plná ostrých hochů z jeho ochranky.

Podruhé jsem jako nervózní režisér očekával, jak bude reagovat na premiéru naší inscenace jeho posledního dramatického textu – Odcházení. Už jsem nepochyboval o kvalitách jeho hry, ale o síle našich schopností dostát nárokům jeho díla. Nejdřív nás potěšil tím, že nemusí inscenaci ohodnotit jako pozoruhodnou. To prý totiž říkal vždy, když byl z jevištní podoby svého textu diplomaticky řečeno mírně rozpačitý. Pak se trpělivě se všemi fotografoval, podepisoval všechno a všem, k podpisu kreslil svá srdíčka a tiše poprosil pána z ochranky, aby mu uchránil aspoň pár soust z rautu na jeho počest, neboť má hlad a všechno bude jistě snědeno dříve, než se k tomu dostane.

A pak, když všichni VIP hosté byli sdostatek ukojeni pobytem v jeho blízkosti a odebrali se domů, odebral se pan prezident jako pravý divadelník do divadelního klubu za herci, kteří mezitím plaše vyklidili slavnostní prostory. A najednou tam s námi byl spokojený dramatik, šťastný „mezi svými“, klubem se šířila zpráva, že kdosi slyšel, jak telefonuje manželce Dagmar, že to bylo moc dobré. A bylo krásné hledět na něj, jak šťastně žertuje s našimi herečkami a nehledí na to, že je jedna po půlnoci, pak dvě a tři…

Naposledy jsem nevěděl, jak mu říct, že si vážím toho, že za námi přijel na plzeňský festival, kde jsme hráli Odcházení. Nechtěl jsem, aby to znělo pateticky, ale věděl jsem, že je třeba to říct, protože to pro nás všechny byla velká čest. Protože bylo vidět, že panu prezidentovi není dobře, a přesto vážil cestu, aby tam toho večera mohl být s námi. A bylo to obyčejně lidské, dojemné a krásné od začátku až do konce.

Minulý čtvrtek jsem v pařížském Petit Palais na výstavě o historii Comédie Française s jistým smutkem a závistí hleděl na statistická čísla o tisícovkách repríz známých divadelních her francouzských národních klasiků. Ten pocit pramenil z toho, že česká dramatická literatura takovou tradici, sílu a průkaznost nemá. Věřím, že to není způsobeno tíhou smutku, když napíšu, že nás v neděli opustil i nejvýznamnější český dramatik 20. století. A jistě jeden z největších a nejvýraznějších dramatiků českého divadla vůbec. Věřím, že v duchu naší národní „tradice a povahy“ na to brzy po jeho smrti přijdeme.

Václav Havel nepsal vášnivá a tzv. plnokrevná dramata, nezajímaly ho jedinečné lidské osudy. Ale svým svébytným stylem, specifickou a přísnou formou nahlédl, kam může lidstvo zavést jeho odvěký boj s vnějším i vnitřním chaosem, jaká je odvrácená, temná tvář touhy po řádu. Čtěme, inscenujme a navštěvujme jeho pronikavé a zároveň překvapivě vtipné hry! Můžeme tak s Václavem Havlem být, kdykoliv budeme chtít. Ke svému překvapení zjistíme, že o naší současnosti věděl už před několika desítkami let víc, než toho víme teď. Tato země neměla mnoho takových osobností, které nám závidí celý svět.

MARTIN GLASER
Autor je šéfem činohry Jihočeského divadla